Zbytek dne strávila už jen kreslením. Neměla sice ani představu o tom, co vytvořit, ale postupnými tahy uhlem přeci jen vznikla jakási ponurá noční krajina plná skal a stínování. Už jen pocit uhlu jemně sevřeného mezi prsty ji ihned uklidnil, jako kdyby se jí pomocí kresby podařilo přenést alespoň část z vnitřního prožívání na povrch papíru.
Jako každou noc před spaním se postarala o rybky v akváriu a vydala rodičům popřát dobrou noc. Když se však vydala zpět do pokoje, k jejímu překvapení zjistila, že již nebyl prázdný.
„Dylane?" oslovila osobu, která pod oknem přešlapovala z místa na místo. Ihned se otočil za jejím hlasem, a nastavil jí tak svoji ustaranou tvář jako zrcadlo. Při tom pohledu v Alexis okamžitě stoupla nervozita.
Nemělo cenu, aby se ho ptala, co v jejím pokoji vůbec pohledával. Nejspíš si na takové chování bude muset zvyknout. Namísto hloupých otázek proto jen zavřela dveře a čekala, než promluví on.
„Alex, já," promluvil, přičemž si levou dlaní nepřestával třít zátylek, „promiň, že jsem sem tak vpadl, jen jsem prostě nedokázal počkat až do zítřka," vyhrkl tak rychle, že se Alexis musela na malou chvíli pozastavit. Bez odpovědi na něj nepřestávala hledět, a to i tehdy, kdy se jí na dlouhou dobu nepřetržitě zadíval do očí. Vypadalo to, že se chystal říct něco důležitého, ale zřejmě si to rozmyslel.
„Pořád děláš něco do školy?" zeptal se nakonec. Nehledě na to, jak vystresovaně se v tu chvíli Alexis cítila, jí Dylanova snaha o to vyhnout se zřejmému tématu připadala nezdravě humorná. Nejspíš už dosáhla takového bodu zoufalosti, že jí bylo do smíchu.
„Oba víme, že jsem si to vymyslela," přiznala bez provinilého pocitu. Byla sice pravda, že učení měla víc než dost, jelikož se školní rok jistě chýlil ke konci. I kdyby se však odhodlala k tomu nad školou alespoň zapřemýšlet, nedokázala by se soustředit.
Na malou chvíli se zadívala do země, než zpod řas pohlédla opět na něj. To už i on vypadal na to, že se konečně odhodlá promluvit o jediné záležitosti, která oba doopravdy zajímala.
„Vážně se za ten včerejšek omlouvám; nechápu, co to do mě vjelo," vychrlil na ni bez varování. „Vím, že jsem to přehnal," vydechl tím nejfrustrovanějším hlasem, jaký od něj kdy slyšela. Když se chytl za hlavu a chystal k dalším slovům, Alexis uznala, že bylo na čase vyvést ho z omylu.
„Dyle," pronesla obměkčeným tónem, díky němuž mu ihned zjemněl výraz, „nemusíš se mi vůbec omlouvat, nic jsi neudělal." Na důkaz pravdomluvnosti se lehce pousmála. Nechtěla, aby měl pocit, že byl na vině on, když všechno zavinilo pouze její unáhlené rozhodnutí.
„Vážně? Nechci, aby to mezi námi teď bylo divný," strachoval se.
„Nebude," ujistila ho naposledy. Dylan od ní pravděpodobně čekal nějaké obsáhlejší vyjádření, jelikož nastalo delší ticho. Ona sama moc dobře věděla, že by si zasloužil znát i její pohled na věc, ale to mu v tu chvíli nebyla schopná dopřát.
Přes oči mu přeběhla drobná jiskřička. „Alex, musím ti něco říct," odhodlal se promluvit. Zněl přitom poněkud nejistě, jako by se zdráhal cokoliv říct. Už jen to Alexis vyděsilo natolik, že na něj jako přibitá k podlaze nepřestávala zírat.
„Vážně doufám, že teď všechno nezhorším," pronesl zdráhavě, „a ne že bych si myslel, že se pro tebe teď něco změnilo, ale musíš vědět, že pro mě jo."
Srdce se jí rozbušilo tak rychle, až se jeho tep sladil se samotným dechem. Krátce a úderně proto nadechovala a vydechovala, jako kdyby snad právě uběhla maraton. Rázem se proto nemohla soustředit na nic jiného než snahu o uklidnění.
