Motor dodávky se téměř okamžitě rozhučel. Skrčená na sedačce nasáklé něčím, co páchlo jako benzín, Alexis vnímala nepatrné vibrace. Ty v momentě, kdy se vozidlo rozjelo, přerostly v trhavé pohyby. Zpovzdálí se přitom spustilo jakési zahučení, čímž se pravděpodobně otevřela garážová vrata, a řidič vyjel do černé noci.
Doufala, že alespoň paprsek měsíčního svitu mohl proniknout dovnitř vozu a rozkrojit hustou černotu, avšak nic podobného se nestalo. Tato část dodávky nebyla opatřena okny, a tak nedohlédla ani na Dylana v protějším sedadle. Nekonečná tma jí navozovala pocit, jako by dočista oslepla, což vedlo k ještě větší panice.
„Alex," vyčerpaně vzdechl Dylan. Nejspíš se ještě vzpamatovával z tvrdé rány.
„Jsi v pořádku? Nemůžu na tebe dosáhnout," vzlykla při dalším marnivém pokusu o to, aby nahmatala jeho tělo. Rukou chaoticky mávala zprava doleva, jako tehdy, když se poprvé ve svých jedenácti pokoušela o abstraktní malbu na plátno. Tentokrát ale nešlo o nezdařilé umění, nýbrž reálnou situaci vyžadující klid a rozumné uvažování. Oboje v tu chvíli postrádala.
„Kde jsi?" zaskuhrala do prázdného vzduchu. Věděla, že tu s ní byl, ale znemožnění vidět a cítit ho ji uvádělo do rozpaků. Když proto zakrátko ucítila jeho dotek, jako by ji nabil energií. Dotýkali se sice jen špičkami prstů, protože dál kvůli poutům nedosáhli, ale i to jim stačilo.
„Promiň mi to," spustil Dylan stejně žalostně jako večer v autě.
„Co bych ti zrovna já měla asi tak prominout? Tohle celý byl můj nápad," vyčítala si. Sama pro sebe si přitom nadávala, jak hloupé a neuvážené rozhodnutí opět učinila. Kdyby jen nebyla tak zbrklá, nemusela by sebe ani Dylana dostat do problémů.
„Neměl jsem na to vůbec přistoupit. Věděl jsem, jak to dopadne." Jeho hlas zněl čím dál tím víc zlomeně.
„To není pravda. Přestaň se pořád ze všeho obviňovat, za nic nemůžeš. To oni ti vzali Caleba, oni někde drží Austina, a to oni si můžou za to, že jsme vůbec tady."
Na druhé straně zavládlo ticho, ne však nadlouho. „Varovali mě, ať do toho nestrkáme nos. Kdybych je poslechl, nespoutali by nás a nevezli bůh ví kam."
„Kdybys je poslechl, nenašla bych důkaz, že je Austin naživu," opravila ho Alexis, mezitímco špičkami prstů uvězněné ruky přejížděla po hebkém materiálu mikiny. Stálo ji veškeré úsilí udržet svoji dlaň v klidu tak, aby se jí netřásla. I přes všechen strach se jí to však podařilo, a tak se jednou nepřestávala dotýkat Dylana, zatímco druhá se opakovaně snažila vysvobodit. Stejně sečkala tak dlouho, dokud dodávka nenajela na jakýsi hrbol a trhnutí ji vymrštilo do strany.
„Kam myslíš, že nás vezou? A kdo vůbec byl ten chlap?" Už dopředu jí bylo jasné, že nebude znát odpověď, ale i přesto potřebovala rozproudit konverzaci. V opačném případě by se totiž nejspíš strachy pomátla.
„Rozhodně to nebyl Dean ani Emerson," uvažoval Dylan. Alexis se zastávala stejného názoru. Vyhublý Dean rozhodně neodpovídal masité postavě cizího muže a Emersonovy dlouhé vlasy by pravděpodobně zaregistrovala.
„Alexis," promluvil tentokrát vážněji, „slib mi, že když budeš mít příležitost, utečeš."
„A nechat tě s nimi? Nikdy." Neopomenula svým tónem naznačit, jak absurdní byla jeho žádost.
„Al," vydechl. Za normální situace by se jí díky té přezdívce zhouplo srdce, ale teď tomu bylo právě naopak. Prohlédla Dylanův záměr. Oslovením, které jim oběma připomínalo společnou minulost, ji chtěl pouze obměkčit a přimět k souhlasu.
