Po uplynutí celodenního vyučování se až kolem čtyř hodin odpoledne dobelhala ke své skříňce. Cítila se tak vyčerpaně, že ji v chůzi pobízelo snad jen pomyšlení na svoji teplou postel.
Stála už skoro před východem, když vtom ji zezadu někdo uchopil. Cizí ruce se bez svolení obmotaly kolem jejího pasu, pevně jej stiskly a nepustily. V ten moment se stalo něco, čeho se Alexis nejvíce obávala. Hlavou jí okamžitě probleskla vzpomínka na páteční večer. Teplé dlaně, které jí ve skutečnosti nebyly vůbec cizí, působily jako chladné a neznámé. Dotek na její kůži se jí i přes látku košile zdál nechtěný a neoprávněný, a stisk, kterým ji svíral, až děsivě připomínal ten, který na sobě už od pátku nepřestávala pociťovat.
Náhlý šok způsobil, že v obraně a návalu adrenalinu levým loktem uhodila dotyčného někam do hrudníku. Ten s bolestným syknutím stisk povolil a ukročil dozadu.
Okamžitě se otočila, aby zjistila, že to nebyl nikdo jiný než Jason. Pocit úlevy se však nedostavil. Právě naopak, byla k smrti vyděšená. Vyděšená z toho, co s ní udělal jeho dotek. Vyděšená z uvědomění, že ani u Jasona, tak jako dřív, nedokázala najít útěchu a klid od své minulosti. Vyděšená ze sebe samé a nedostatku síly odolat muži, který ji tento pocit způsobil.
„Tady asi někdo nemá čistý svědomí," vtipkoval Jason při pohledu na třesoucí se dívku. Když se jí však na tváři neobjevil ani náznak pobavení, zaujal vážný postoj. „Všechno dobrý?"
Jakmile udělal krok dopředu a opatrně k ní natáhl ruce, byla jistá, že své emoce již nedokázala ovládnout. Zvolila proto jediné možné řešení – útěk.
„Musím jít, promiň," prohodila ve spěchu, aniž by čekala na odpověď, a co nejrychleji vyběhla ven. Prorazila si cestu mezi kolemjdoucími studenty a běžela tak dlouho, dokud se nezastavila na vylidněném prostoru před budovou tělocvičny.
Aniž by se snažila rozdýchat uběhnutou trasu, vlastní ruce z ní samovolně strhly mikinu a vyhrnuly rukávy od košile. Naskytl se jí tak pohled na zápěstí v barvách fialek a modřence, z nichž nedokázala spustit zrak. S vyvalenýma očima na ně zírala, jako kdyby je viděla poprvé v životě, přičemž se jí v myšlenkách vybavovalo všechno, na co si tolik přála zapomenout.
Nepravidelně nadechovala a vydechovala a klepala se tak moc, že vypadala jako při panickém záchvatu. Až když nazpět zakryla své ruce a dlaněmi se opřela o kolena, veškeré úsilí věnovala tomu, aby se uklidnila. Podařilo se jí to však až po nějaké době. Její dech se vrátil do normálu a negativní emoce pomalu odplouvaly pryč.
To jediné, co díky několikaminutovému zhroucení pochopila, byla její slabost. Odjakživa se měla na pozoru před nevyzpytatelností svých emocí, ale až doposud netušila, že ji mohly přivádět k šílenství. Z jejího zpočátku skvělého dne se tak zrodila další noční můra, se kterou si nevěděla rady.
Se stále roztřesenýma rukama si nasadila mikinu a pokračovala v cestě domů. Snažila se z mysli vytěsnit to, co se právě stalo, avšak veškerá snaha byla marná. Připadala si jako zraněný voják v bitvě, kterou nikdy ani neměla šanci vyhrát.
Když odemkla vchodové dveře, nečekalo na ni nic jiného než obyčejně prázdný, chladný dům. Bez váhání sezula boty a vyběhla nahoru do svého pokoje. Přestože v domě nikdo nebyl, zamknula za sebou dveře a svalila se na mohutnou postel. Mohla tam ležet bůhvíjak dlouho, ale to jediné, na co se za celou dobu zmohla, bylo zírat. Zírat do bílého stropu a s hlavou plnou myšlenek přemítat nad vším a ničím zároveň.
Vlastní mysl jí připomínala jakousi nekonečnou smyčku. Zamotaná do jejích spletitých vláken Alexis tápala jako motýl v pavučině neschopen vysvobození. Jediný rozdíl mezi ní a nevinným motýlem byl ten, že ona křídla neměla. Zatímco on jimi mohl třepotat tak dlouho, až by přeci jen vzlétl, jí nezbývalo nic jiného než čekat, dokud se k ní po třpytivé pavučině nepřiplazí známá nestvůra. Nestvůra v podobě muže s dlouhými vlasy, dechem pálivějším než sám oheň a dotekem, kterým se jí do paměti vryl hlouběji než kdokoliv jiný.
