Srdce mu bušilo tak rychle, že jeho tep pociťoval snad v celém těle. Ve spěchu seběhl a vyběhl schody snad pětkrát, než našel vše, co potřeboval. V tašce určené na trénink mu přinejlepším nic nechybělo, a tak mohl konečně vyjít z domu ven.
Nestalo se to sice poprvé, ale ten večer měl Dylan naspěch, protože zaspal. Skoro celou noc totiž probděl, a tak se se spánkovou deprivací jen tak tak doplahočil do školy, odkud dnes naštěstí odešel dříve. Jakmile však dorazil zpět domů, samým vyčerpáním ihned usnul a vzbudil se až deset minut před začátkem tréninku.
S již značným zpožděním vyšel z domu a zamknul za sebou domovní dveře. Nejprve ho napadlo, že by si zkrátil cestu autem, ale jakmile si vzpomněl na nápisy na kapotě a dveřích, okamžitě návrh zavrhl. Raději přijal fakt, že přijde pozdě, a otočil směrem k cestě.
„Dylane," přivítal ho otec, který se zrovna vrátil z práce. Dylana tím trochu zaskočil, jelikož si stále nedokázal zvyknout na to, že se vracel domů tak často.
„Čau," odbyl ho nezaujatě a co možná nejrychleji kolem něj prosvištěl.
Pan Anderson se zastavil pod schody. „Kam jdeš?"
„Na trénink," odpověděl, aniž by se otočil. Vzhledem k tomu, v jakém rozpoložení se už od včerejška nacházel, se teď konverzace s otcem ocitla na první příčce v seznamu věcí, jimiž se chtěl zabývat ze všeho nejmíň.
„Nechceš svézt?" nabídl mu, na což odpověděl zakroucením hlavy. Považoval tím konverzaci za ukončenou a vydal se pryč.
„Počkej!" ozvalo se za ním. Dylan, ačkoliv nerad, zůstal stát před brankou a s netrpělivým výrazem se za ním ohlédl. „Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit." Jeho vážný hlas nevěstil nic dobrého. Ať už mu však plánoval sdělit cokoliv, nejenže neměl času nazbyt, ale v tu chvíli neexistovalo nic, co by považoval za důležité.
„Super, já teď ale nestíhám, takže třeba příště," odsekl a bez rozloučení se rozešel směrem ke škole. Pan Anderson se nadále už o nic nepokoušel, a tak Dylan ke škole doběhl nerušeně. Zbývala mu pouhá minuta do začátku tréninku, proto se v duchu modlil, aby trenér přišel pozdě.
Jakmile se převlékl a přemístil do tělocvičny, i nejpomalejší hráči zrovna dobíhali rozcvičovací kolo a trenér cosi zapisoval v rohu místnosti. Se špatným očekáváním k němu došel, aby však s úlevou zjistil, že se mohl beztrestně připojit k ostatním. Kdyby se to stalo komukoliv jinému ze členů týmu, pravděpodobně by jako vždy dostali kola k uběhnutí navíc. Dylan ale věděl, že ho měl trenér v oblibě, takže jako jediný vyšel bez úhony.
„Tak jo, dáme rozehřívací hru!" zvolal trenér, čímž upoutal pozornost všech přítomných. „Laurent a Anderson jsou jako obvykle kapitáni, vybírejte tým."
Trenérův rozkaz se pro Dylana stal jasnou pohnutkou k tomu, aby se rozhlédl po svém protivníkovi. Ihned, když ho v davu červených dresů konečně vyhledal, se jejich pohledy střetly. Čelisti přitom semknul k sobě tak pevně, až si přivodil zbytečnou bolest. Ještě minulý týden by se při pohledu na jeho dětinsky vraživý výraz smál, ale teď pobavení nepřicházelo ani v nejmenším. V jeho myšlenkách totiž okamžitě vyrašila vzpomínka na vše, co se odehrálo včerejší večer.
„Protože miluju Jasona!"
Dylanova neschopnost kontroly přesáhla veškeré zdravé hranice. Aniž by to vnímal, dlaně se mu samovolně zatnuly do pěstí a na tváři se mu vytvořil natolik nenávistný výraz, který by ani díky největšímu úsilí nedokázal zakrýt. Jak se tak na Laurenta díval, nepovažoval ho za nic jiného než škodlivý hmyz překážející v jeho cestě, jejž bylo třeba co nejdříve vyhubit. Polámat křídla, bez rozmýšlení zašlápnout a nemilosrdně skoncovat. Pouze svědomí ho drželo zkrátka a zabraňovalo tomu, aby si na něm hned teď a tady vybil veškerou zlost.
