Alexis nemohoucně došla až k autu a ze zbývajících sil se opřela o kapotu. Připadalo jí, jako by se veškeré okolí začalo mlžit. Dylanova černá Corolla, její ochablé ruce, všechno sláblo a silným přívalem zdrcujících emocí se vlnilo jako ve snu. Zdálo se jí to jako hodiny, než postřehla zapípání na znamení, že se dveře auta odemkly, a ona mohla vysíleně dopadnout na sedadlo spolujezdce.
Nepřítomně zírala před sebe, avšak zevnitř zápasila se všemi emocemi, jež se nepřestávaly prodírat napovrch. Tentokrát jí ale vše připadalo jiné. Nepodobalo se to jejím typickým návalům strachu a smutku. Připomínalo to jakousi bezmoc, která nabyla až takového stupně, že neexistovalo žádné jiné východisko než přijmout fakt, s nímž ji před několika minutami Dean tak drsně obeznámil. Vzhledem k její převážně pozitivní povaze a neschopnosti uznat pravdu, jestliže ji ona sama nepovažovala za správnou, ale nedokázala připustit, že bylo opravdu po všem. Nemohla přijmout fakt, že byl její bratr opravdu mrtvý. Nemohla.
Dylanova přítomnost nijak nenarušila tok jejích myšlenek, a tak celou cestu zpět domů nepociťovala ani předchozí napětí, ani vztek – pouze zmatek, kterým se snažila upozadit strach z nepřipustitelného zjištění. Její nejlepší přítel mezitím dělal to, co se mu poslední dobou dařilo nejlépe – mlčel. Ona mu za to byla však pro jednou vděčná, jelikož se obávala, že by sama nebyla schopna vydat ani hlásku.
Provoz byl rychlý, takže se jim už po zhruba patnácti minutách podařilo dojet domů. Dylan poté zaparkoval auto na příjezdové cestě před domem a vypnul motor. Až v tu chvíli Alexis postřehla, že se venku již stmívalo.
Ani jeden z nich netušil, co říct jako první. Alexis, které se po dobu jízdy podařilo uklidnit, se stále nepřítomným pohledem pravidelně oddechovala, zatímco osoba po její levici nervózně poklepávala prsty po palubní desce stále ještě rozehřáté od slunce.
„Alex, moc mě to mrzí," promluvil jako první Dylan a zabodl do ní své soucitné oči. Ona však o žádný soucit nestála už jen z toho důvodu, že ji přemohla vlastní naivita. Díky té nabyla přesvědčení, že žádného soucitu ani nebylo třeba.
V tu chvíli musela vypadat jako ten nejpomatenější, nejzoufalejší člověk na světě. Ji to však ani při nejmenším netížilo. Během těch pár minut její mysl nestihla zpracovat všechny informace, a tak raději popřela pravdu. Namísto toho vymyslela spousty teorií, které jí umožňovaly připustit fakt, že jí v záchranu bratra ještě zbyla jakási částečná naděje.
„Dylane, co když to tak vůbec nebylo?" prohodila ignorujíc jeho předchozí větu. Celou dobu přitom hleděla před sebe, jako kdyby se nepřestávala probírat svými pomyslnými teoriemi, a jen zoufale vykládala nesmysluplné názory.
„Jak to myslíš?" nechápal.
„Co když mu nic neudělali? Není přece jistý, že mu ten chlap něco udělal. Třeba ho jen někde drží," polemizovala.
„Alex-," přerušil ji Dylan obměkčeným hlasem, ze kterého bylo jasně znát, jak moc jejímu názoru nevěřil. Ona si toho ale nevšímala.
„Nebo Dean neříkal pravdu. Mohl totiž lhát, choval se přece tak hrozně divně," teorizovala nadále, aniž by byla schopna pohlédnout mu do očí. Zněla jako šílená, jako kdyby díky vší té zoufalosti a žalu přišla o vlastní rozum. Nebylo jí však zdárné pomoci. Podvědomě sice věděla, že nic z toho nedávalo smysl, ale bylo mnohem snazší přemýšlet nad zdánlivě nereálnými, pozitivními konci než uznat porážku.
„Al-," pokusil se ji znovu zastavit netrpělivým hlasem. Opět neúspěšně.
„Co když tam s nimi ještě pořád je? Panebože, co když ho někde zavřeli? Už je to tak dlouho, vždyť to přece nemůže nikdo vydržet!" zvolala starostlivě, jako kdyby svá slova přijala za vlastní pravdu, „Musím mu pomoct, musíme mu pomoct. Dylane, vždyť-."
„Je mrtvý, Alexis! Je mrtvý a my už mu pomoct nemůžeme!"
Nastalo děsivé ticho. Konečně tak ustaly horlivé názory a teorie zoufalé dívky, která, jako by se zlomila. Přísahala by, že vskutku zaslechla jakýsi praskající zvuk, když se jí srdce roztrhlo na dva duté kusy. Ty se s dopadem roztříštily na miliony neslepitelných kousků a společně s vyhaslou, ledově chladnou nadějí upadly do prázdnoty.
Poprvé za celou dobu se otočila na Dylana. Očima se střetla s těma jeho, a tehdy věděla, že každičká část uvnitř ní schopná věřit a doufat vyhasla.
Ta slova ji zasáhla jako blesk z čistého nebe a ponechala naprosto vyprahlou. Nejspíš však právě to potřebovala ze všeho nejvíc. Potřebovala si konečně uvědomit, že žádná taková naděje neexistuje a ani nikdy neexistovala, že se již několik měsíců utěšovala nad fiktivními představami s ubohou vírou v návrat jejího milovaného bratra, zatímco všichni kolem se se ztrátou již postupně začali smiřovat. Všichni kromě ní už se dávno přenesli přes fakt, že se Austin nevrátí, zatímco ona sama nikdy ani nepřijala možnost, že by mohl být nadobro pryč. Když teď proto od člověka, jehož úsudkům plně důvěřovala, slyšela ta slova tak jasně a ostře vyřčena, připadalo jí, že si až teď dovolila připustit skutečnost.
Byl pryč. Její bratr byl doopravdy pryč.
Dylan se zřejmě probral z afektu, který mu dovolil vychrlit na ni tak krutá slova, a jeho netrpělivý výraz nahradil soucitný. Určitě si uvědomoval, jak se v tu chvíli musela cítit, a vyčítal si proto vše, co si dovolil vypustit z úst. Rozevřel rty, nejspíš pro nějakou lítostivou omluvu, ale Alexis mu nepovolila ani hlesnout.
„Máš pravdu," přiznala poraženě, „máš pravdu, Dylane." S těmito slovy uznale pokývala hlavou, a v momentu, kdy si uvědomila, že tu větu myslela vážně, nedokázala být nadále v jeho společnosti. Potřebovala být sama, daleko od všech, jelikož byla schopna zhroutit se přímo teď a tady.
Bez rozloučení urychleně vystoupila z auta a s hlasitou ranou za sebou zabouchla dveře. Mohla sice vypadat naštvaně kvůli Dylanově kruté přímočarosti, ale ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Byla mu vděčná. Vděčná za to, že ji vysvobodil ze smyšleného pohádkového světa s dobrými konci, který si ona sama vytvořila jako obranu proti nepřejícné realitě. Byla vděčná, že to byl právě on, kdo ji konečně uvedl na tu správnou cestu.
