Ještě předtím, než se Alexis v pondělní ráno odhodlala vstoupit do budovy škola, se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Stálo ji to najít v sobě poslední zbývající kousky síly, aby byla schopna vůbec vstát a do školy jít. Bála se toho, jak bude celý den vypadat, jelikož moc dobře věděla, čemu všemu musela dnes čelit poprvé od páteční noci.
Cílem číslo jedna bylo vyhýbat se všem známým tvářím, především Jasonovi a Dylanovi. Ihned, co vkročila do hlavní chodby, byl však její plán zmařen.
„Alexis!" uslyšela známý ženský hlas. Pohlédla proto před sebe, aby spatřila usměvavou Cassie, která na ni nadšeně mávala. Nedobrovolně se došourala až k ní a na pozdrav se s vynaloženém velkého úsilí pousmála.
„Tak co víkend?" usmívala se na ni od ucha k uchu. „Nedala jsi o sobě ani vědět, takže se nejspíš dělo něco důležitýho," dobírala si ji žertovně. Silně ji tím však vyvedla z míry. Copak jí Jason neřekl, co se mezi nimi stalo? Automaticky usuzovala, že musela již o všem vědět, jelikož Jason už odjakživa nedokázal držet jazyk za zuby.
„Nic zajímavýho," zamumlala, načež se společně s kamarádkou rozešla do třídy. První dvě hodiny měly jako každé pondělí společné výtvarné dílny, na které se dnes poprvé z duše netěšila. Přála si totiž být sama a nerušena, což byla ta poslední možnost, která ve společnosti Cassie vůbec přicházela v úvahu.
Jak tak šly a Cassie se rozpovídala o svém užitém víkendu s rodinou, Alexis si uvědomila, že se její seznam lidí, kterým v poslední době lhala, opět o něco prodloužil. Nejspíš měla Cassie říct pravdu o sobě a Jasonovi, ale na druhou stranu neměla sebemenší náladu na takové téma navazavat. Cassie by to navíc nenechala jen tak být a rozmluvila by se ještě více než v běžných situacích. Rozhodla se proto nechat si vše pro sebe a svěřit se jí až tehdy, až bude připravená.
První dvě hodiny utekly kupodivu rychleji, než očekávala. Pokročila ve své malbě na plátno, čímž alespoň trochu ulevila svému vnitřnímu neklidu. Umění pro ni představovalo určitou formu léčby, jako kdyby jí pokaždé ulevilo od všeho, co cítila nebo prožívala.
Po zbytku dopoledního vyučování si uvědomila, že nastala obědová pauza. Ještě minulý týden by v tento čas dne byla nadšená z nadcházejícího odpočinku, avšak teď přímo panikařila. Nemohla si přece sednout za Jasonem tak jako vždy a Cassie taky nepřicházela v úvahu, protože sedávala společně s nimi.
Rozhlížela se po chodbě, jako kdyby jí náhlá dezorientace snad pomohla k tomu, aby se rozhodla, co a jak. Jakmile však pohlédla doleva, zrak se jí na místě zastavil. Jason s batohem přehozeným přes jedno rameno kráčel přímo k ní. Nedíval se však na ni, zíral s upřeným pohledem kamsi před sebe, pravděpodobně jen jako náznak toho, že ji záměrně ignoruje. Tedy alespoň tak to vypadalo.
Aniž by na ni třeba jen letmo pohlédl, prošel přímo kolem ní a kráčel chodbou dál. Kdykoliv jindy by Alexis usoudila, že se chová jako umanuté dítě, ale teď v ní vyvolal tak akorát provinilý pocit. Se staženým žaludkem a zlomeným srdcem se proto otočila na druhou stranu, než kudy kráčel Jason, a vydala se ven z budovy. Nesnesla by oběd ve školní kantýně už jenom proto, že by tam byl právě on.
Když se konečně ocitla venku, rozhlédla se kolem. To jediné, co se zdálo jako přijatelná možnost, kde strávit pondělní obědovou pauzu, byla ztrouchnivělá lavička pod nedaleko vzdáleným stromem. Bez otálení k ní došla a posadila se na jediné místo, které se zdálo čisté a nepokreslené sprostými výrazy a jmény studentů. Přestože vlastně ani nedostala chuť k jídlu, vytáhla si svůj zabalený oběd. Pustila se do sýrových toustů a než se nadála, myšlenkami se přesunula kamsi za hranice lidského chápání.
„Sedíš mi na místě," ozvalo se kdesi za ní. Ihned, co uslyšela ten hluboký hlas, v šoku vyvalila oči. Jedním rychlým pohybem se obrátila na postavu stojící kousek od ní a ztěžka polkla. Chvíli na něj zírala jako na přízrak, a až poté se přesunula na druhý kraj lavičky. Dylan si okamžitě přisedl na místo, na kterém až do té doby spočívala ona.
„Nemyslel jsem to tak, že se musíš posunout," zasmál se nejistě. Očividně nevěděl, jak se měl správně zachovat, ale to ani ona. Nejradši by vystřelila z lavičky a běžela domů, jenomže tím by celému světu dokázala, že byla přesně tak slabá, jak vypadala. A to nehodlala dopustit.
„Tady obědváš normálně?" zeptala se ho zvídavě. Kvůli vší té nervozitě ale vyzněla spíš odsuzovačně.
„Jo, vevnitř se mi to nelíbí," odpověděl stručně, mezitímco si vybaloval jídlo.
„Protože tam jsou lidi?" Čím déle mluvila, jako kdyby svá slova mířila urážlivě. Nemyslela to tak, ale i přesto vše znělo jako cílená urážka. Nejspíš se ho tím jen podvědomě snažila držet co nejdál od těla. Sama teď už přece moc dobře věděla, co s ní dělala jeho blízkost.
„Ne," odvětil stroze, „protože tam normálně býváš ty."
Alexis nevědomě vykulila oči a pozvedla obě obočí. Nechápala sice, jak přesně to myslel, ale pravděpodobně jako urážku.
„Aha," zamumlala a obrátila se na druhou stranu, aby jí nemohl vidět do obličeje. Ve snaze vzchopit se párkrát zamrkala a kousla do svého sendviče, který chutnal ještě mdleji než předtím.
„Nesnesl jsem se na tebe ani podívat," dodal, jako kdyby už tak neměla dost. Zasloužila si sice jakoukoliv urážku, která měla teprve nadejít, ale zrovna od něj bylo nejhorší něco takového snést. Zdálo se stále těžší zadržet pláč, proto už se chystala, že odejde pryč, když vtom ještě něco dodal.
„Nemohl jsem se na tebe ani podívat, protože bych to nezvládl," začal. „Nezvládal bych se na tebe dívat s vědomím, že se už nebavíme. Párkrát jsem to zkusil, ale když jsem tě tam zahlídl, jak se s ostatníma směješ u stolu, myslel jsem jen na to, že ty jsi beze mě tak šťastná, ale já bez tebe ani trochu."
Již napotřetí jí dnes vyrazil dech, ale teprve napoprvé v pozitivním slova smyslu. Vzhlédla proto od svého sendviče, aby se pohledem střetla s jeho.
„Asi jsem sobec a je špatná chvíle na to tohle říkat, ale vážně doufám, že už k tomuhle nikdy nedojde," navázal, „že už se znova nerozdělíme."
V tu chvíli se zdálo skoro až magické, jak se mohla konverzace stočit ze zdánlivě zlomyslného dobírání v hluboké projevy citů. I když v jejich případě k tomu vlastně docházelo až nebezpečně často.
„Vážně si myslíš, že jsem bez tebe byla šťastná?" bylo to hlavní, co si přála dodat. Zněla skoro až zoufale, jako kdyby neexistovala žádná možnost, že by bez něj dokázala najít štěstí. Možná tomu tak ale skutečně bylo. „Taky v to doufám," dodala.
Dylan jí věnoval zářivý úsměv, díky němuž její srdce poskočilo. Sama mu proto dokázala jeden opětovat. Ještě nějakou chvíli setrvala v očním kontaktu, než ji tíha jeho pohledu přiměla k pohlédnutí na okolní krajinu. S napůl úlevným a bolestným povzdechem se zahleděla na protější tisovou alej a myšlenkami se opět přesunula do jiného světa.
Kratičká konverzace s Dylanem jí samozřejmě pomohla více, než si dokázala představit. Spravil jí náladu dostatečně na to, aby dokázala smýšlet alespoň trochu pozitivně. Dovedl ji k myšlence, že i jejich vztah se přeci obnovil, proto i s Jasonem se v nadcházející budoucnosti nejspíše opět spojí. Ať už to potrvá dny, měsíce, nebo i roky, bude na něj čekat a pokusí se o to, aby už nikdy v životě nepřišla o dalšího člověka svoji vlastní vinou.
