„Vezmeme si to hezky od začátku, co vy na to? A když říkám od začátku, nemyslím tím den, co jsem si našel tady novýho kamarádíčka," mluvil přímo k ní, ale dlaň natáhl k Dylanovi, aby mu pocuchal vlasy. Ten sebou pohoršeně cukl a po Emersonovi vrhl tak vraživým pohledem, až se Alexis zděsila, že se ho pokusí konfrontovat. Naštěstí si zachoval chladnou hlavu a zajel zpátky do sedačky. Až do té chvíle na něj v každé situaci shlížela jako na někoho, kdo si v jakékoliv situaci zvládl získat převahu. Teď ale vypadal stejně bezradně jako ona sama.
Veškerá její pozornost se ihned přesunula na muže, který jí vykročil napříč. Opět se k ní skrčil a pomalu, jako by kladl důraz na každičké slovo, řekl: „Chtěla jsi odpovědi. Teď konečně dostaneš úplně všechny."
Společně se slovy ji ovanul štiplavý, zatuchlý dech. Navenek se sice dokázala ovládnout, ale zevnitř se rozpadala od základů. Stačilo jen, aby se o kousíček přiblížil, a stala by se z ní ta stejná roztříštěná osoba jako v onen večer, kdy v temné uličce na kraji Galvestonu poprvé zažila, co je to bezmoc.
„Otázka číslo jedna: Jak se k nám přidal Caleb Anderson?" zvolal Emerson nadšeně. Jeho přihlouplá hra mu očividně dělala radost. „Na to si rád odpovím sám. Chudák kluk si jen chtěl přivydělat, aby měl jak všechno zacálovat. Už si ani nepamatuju, v čem to vlastně jel, ale když si vzpomenu, jak u mě škemral na kolenou, ať ho založím, asi to bylo něco vostrýho."
Alexis se soucitným pohledem vyhledala Dylana, aby však zjistila, že po žádném soucitu netoužil. Z jeho očí sršely blesky a tak hlasitě funěl, že vypadal, jako by každou chvílí vybouchl vzteky. Na truc s Emersonem nezpřetrhal oční kontakt. Bez jediného mrknutí ho probodával zúženými zornicemi a běžně kaštanové duhovky, jako by se vším hněvem seškvařily do uhelně černé.
„Ale copak?" obrátil se k němu sehraně smutným tónem. „Nemusíš se vztekat kvůli tomu, že jsi před tím svinstvem svýho bratříčka neuchránil. Řek bych, že za tohle spíš může tatínek s maminkou; asi si synáčka špatně vychovali."
Emerson se na chvíli pozastavil, když sebou Dylan prudce škubl. Zavrčel přitom jako rozzuřené divoké zvíře, jež se připravovalo k útoku.
„Nečerti se, kluku, tvůj povedenej brácha by brzo natáhl bačkory tak jako tak už jen proto, že byl tak tupej," přidušeně se zasmál. Smích se však rychle proměnil v zuřivé zabručení, když se ho Dylan pokusil udeřit. Neúspěšně.
„Máš štěstí, že jsem v dobrý náladě," varoval ho, než celou záležitost rychle hodil za hlavu a navázal na předešlou konverzaci. „Otázka číslo dva, na kterou nám tentokrát odpoví král večera – jak se k nám přidal Austin Matthews?"
Alexis se rychle vzpamatovala z šoku ohledně Dylanova bratra, když zaslechla jméno toho svého. Trvalo dlouho, než Dylan nějak zareagoval, jelikož ho k tomu Emerson musel opět přinutit. Nakonec ale přeci jen promluvil. Zavrtěl se na sedadle, a aniž by se jí podíval do očí, nuceně ze sebe vyrazil: „Snažil se najít Caleba."
Překvapeně zalapala po dechu. Ne že by ta informace byla nějak převratná, o spojení mezi Calebovým a Austinovým případem měla přeci podezření už od samého začátku. Co ji však zarazilo byl fakt, že to Dylan nejen tušil, ale věděl.
„Ty jsi to věděl?" tázala se nevěřícně. Hned nato si však uvědomila, že jí odpověď mohla hned dojít. Nejspíš mu to sdělil sám Emerson, anebo se to dozvěděl v průběhu práce, kterou pro ně vykonával.
Z Dylanovy strany by se tak jako tak nedočkala odpovědi, proto rychle dodala: „Proč jsi mi nic neřekl?"
„Pořád stejnej příběh, holka, pořád stejnej příběh...," zamumlal Emerson. „Měl vítr z toho, že bys ho nechala."
