„Navíc se včera po tom všem ještě naštval Chad, že náš tým není v tabulce tak vysoko, jak jsme doufali, a rozkopal jedno sedadlo na tribunách," vyprávěl Jason. „Stejně nechápu, proč ho to tak namíchlo, vždyť jsme mnohem lepší než minulej rok," dodal a hlavou mu přitom proběhla myšlenka na to, že velkou zásluhu na zlepšení skóre jeho týmu měl pravděpodobně ten stejný člověk, kterého z duše nenáviděl. Ihned proto přestal přemýšlet nad čímkoliv, co by mu alespoň náznakem připomínalo Dylana Andersona, a svoji pozornost přemístil na osobu sedící po jeho levici.
Cassie se zdála být natolik zamyšlená, že dost možná přeslechla všechny informace, které jí sdělil. Seděla strnule na židli za jídelním stolem s mobilem svírajícím v jedné ruce a netknutým obědem položeným před sebou. Jason sice věděl, že celou dobu zírala do obrazovky mobilu, ale doufal v to, že ho u toho alespoň poslouchala.
„Cassie?" oslovil ji, avšak žádnou odezvu nedostal. V ten moment si pomyslel, že se chovala přesně jako Alexis. Ta bývávala tak často ponořená do vlastních myšlenek, že jí dělalo problém udržet pozornost.
„Cassie, všechno v pohodě?" pokusil se znovu, tentokrát úspěšně. Omámená Cassie pro jednou vzhlédla od displeje a zmateně se na něj zadívala. Na první pohled sice vypadala skoro až nepřítomně, ale Jason v jejích očích rozeznal jakési obavy. Běžně totiž byla neustále veselá a upovídaná, dnes cokoliv jen ne to.
„Promiň, co jsi říkal?" zamumlala a opět se od něj odvrátila.
„Co se děje?" zeptal se vážně.
Váhavě se zadívala do země, než se odvážila promluvit. „Asi je to hloupost, ale připadá mi, že jsem Dylana něčím naštvala."
V ten moment se Jason neubránil posměšnému uchechtnutí. Automaticky protočil oči v sloup, a i přesto, že si uvědomoval, jak neslušně se choval, podlehl emocím. Nenávist vůči Andersonovi byla nejspíš silnější, než si sám přiznával. Soustředil se jen na toho jediného člověka, jeho povýšenecký výraz, dres s číslem šest a Alexis v jeho přítomnosti.
„Proč by na tebe měl být zrovna on naštvanej? Řekla jsi mu snad to, jak stupidní jsou ty jeho vlasy? Nebo jsi ho dokonce donutila k tomu, aby začal mluvit?" Jeho hlas možná zněl jen lehce ironicky, ale ve skutečnosti ho pohlcoval takový hněv, jaký nebyl ochoten projevit navenek. Věděl totiž, že každý by si jeho vztek zaměnil za žárlivost, kterou vůči němu možná i pociťoval, ale pýcha a přemíra sebeúcty mu to nepovolovaly připustit.
Cassie ho sjela káravým pohledem a znovu se od něj odvrátila.
„Promiň, jsem idiot. Co se stalo?" pokusil se ji udobřit.
„Já ani nevím, ale skoro neodepisuje, a když už konečně navrhne, že někam zajdeme, pokaždý to na poslední chvíli zruší. Že prý má trénink nebo co."
Casiin posmutnělý hlas ho donutil nesnášet Andersona ještě víc než předtím. Zdálo se mu, jako kdyby ho ten vztek formoval v někoho naprosto jiného. Dřív neexistovalo nic, co by ho dokázalo tak vytočit, ale jakmile se objevil on, současně se projevila i Jasonova nová temná stránka, které už se ani nepokoušel zbavit. Nejdříve takový nechtěl být, měl výčitky svědomí z toho, že byl schopný mu přát ty nejhorší věci, ale postupem času si na to zvykl. Už nepotlačoval to, co vůči němu doopravdy cítil, jelikož věděl, že to stejně k ničemu nevedlo. Dokonce ani snaha zavděčit se Alexis ho nezastavila v tom, aby všichni věděli, jak moc Andersona nenáviděl.
„Můžu za to já, neměla jsem na něj tak tlačit," pronesla rozhodně Cassie, když se Jason neměl ke slovu.
„Ty za nic nemůžeš, to on," podotkl a upil své horké kávy, „kašli na něj. Co na něm vůbec vidíš?"
