Dylan zprudka dupl na brzdu. Auto se s trhnutím zastavilo a přední poloviny těla přítomných setrvačnost vymrštila dopředu, div se oba nezranili. Naštěstí se ani jednomu z nich nic nestalo, avšak Dylana těch pár vteřin poznamenalo více než se na první pohled zdálo.
„Laurent?!" vykřikl, aniž by vytáhl klíčky ze zapalování.
„Ne že by tam pracoval nastálo, ale jednou za čas tam chodí na brigádu; tím jsem si jistá. Domluvil mu to táta už před několika měsíci," vysvětlovala Alexis. Z jejího ustaraného pohledu a skousnutého spodního rtu bylo znát, že se jí hlavou honila stejná myšlenka jako Dylanovi.
„Nemyslíš si," začala znovu, „že by mohl být jedním z nich?"
Její otázka ho nezarážela ani zdaleka tolik jako uvědomění, že na ni sám neznal odpověď. Jak by ale mohl někdo tak paličatý, rozmazlený a nevyzrálý jako Jason Laurent zastávat tak krutou práci? Jediné, co by v téhle branži mohl využít ku prospěchu, byla jeho svéráznost a přemíra sebestřednosti.
Namísto odpovědi zvolil možnost mlčení. Alexis navíc určitě chápala, že nemohl znát odpověď. Nebo si to aspoň myslela.
Dylan vypnul motor a všechno kolem se ponořilo do tmy. Natáhl se po svém mobilu, aby na něm mohl zapnout baterku, a dívce vedle něj pokynul k tomu, aby ho následovala ven. Společně proto vystoupili, aby se octli uprostřed hustého lesa naprosto odříznutí od jakéhokoliv vnějšího světa.
Už podle Alexina obličeje a způsobu, jakým se rozhlížela kolem sebe, šlo znát, že se jí hlava plnila otázkami. Určitě nechápala, proč ji vzal zrovna sem, ale alespoň to odvedlo pozornost od konverzace, k níž se Dylan prozatím nechtěl schylovat.
„Pojď, je to kousek odtud," pobídl ji a s rozsvícenou baterkou se vydal napříč lesem. Alexis šla poslušně za ním, přičemž našlapovala tak potichu, že ji prozrazovalo už jen občasné praskání větviček,
„Dylane?" promluvila do delšího ticha.
„Ano?"
„Víš, je tady ještě jedna věc, o který mi Chris říkal," vypadlo z ní. Dylanovi tím zrychlila tep natolik, že mu připadalo, jako kdyby mělo jeho srdce každou chvílí puknout. Na malý moment ho totiž přepadla myšlenka na značnou hrozbu, že by jí Chris dost možná mohl povědět celou pravdu o Dylanově roli, kterou v řešené situaci sehrával.
„Snad se na mě nebudeš zlobit, ale ptala jsem se ho na Caleba," prozradila, čímž v Dylanovi částečně uhasila obavy. Naneštěstí je však nahradil šok z toho, co mu právě sdělila. „Vzpomněla jsem si na to, co jsi mi tehdy říkal o tom, co se Calebovi stalo; že se dostal mezi špatný lidi," vysvětlovala. „A napadlo mě, že by to třeba mohli být ti stejní. Přece jen by bylo zvláštní, aby se oba naši bráchové zapletli do toho stejnýho, ale s jinýma lidma."
„Co ti řekl?" vyhrkl. Možná to znělo až zle, ale tón jeho hlasu byl v tu chvíli tím nejmenším, čím se mohl zaobírat.
„Všechno mi potvrdil. Věděl o tom, co ti lidi Calebovi udělali, a původně si myslel, že to stejný udělali i Austinovi. Potom ho ale viděl a teď doufá, že je pořád naživu," promlouvala tišším hlasem, „asi jako doufám i já."
Dylan stále jen mlčel, což Alexis nejspíš brala jako pohnutku k tomu, aby mohla pokračovat. „Co když se do toho dostali společně? Co když," vydechla, „co když se do toho oba dostali omylem?"
Každičká její věta se Dylanovi zabodávala hluboko do prsou, jako kdyby mu připomínala bolest z toho, že společně s Calebem i Austinem podlehl stejnému osudu. Měla totiž pravdu. Alexis vše odhadla správně, jen o tom doposud nevěděla a ani vědět nemohla.
