„Jdu pro to!" křikl pan Anderson na svého syna, když se domem rozneslo zacinkání zvonku. Jelikož nejen on ale ani Dylan ve vaření zrovna neexcelovali, dnešní večer se rozhodli pro dovážku z čínské restaurace.
Ne že by Dylan neměl hlad, ale otcovy podmínky se mu nijak zvlášť nezamlouvaly. Po dlouhé době ho nejen požádal, ale i přemluvil k tomu, aby povečeřel společně s ním. Kdykoliv jindy by se Dylan co nejrychleji sbalil a rychle zmizel, aby si na otcovu přítomnost příliš nenavykl a zbytečně nedoufal v to, že by se tradice společného jídla ujala napořád. Teď, když však zvážil fakt, že se otec s výjimkou dojíždění do práce už skoro dva týdny pomalu ani nehnul z domu, rozhodl se jeden večer překonat a obětovat trapnému tichu u jídelního stolu.
Pan Anderson se po chvíli vrátil a vyložil papírové misky na stůl. Dylan, ačkoliv neochotně, zasedl ke stolu a pustil se do jídla jako první. Přál si celý proces co nejvíce urychlit, aby se mohl vrátit ke své každodenní rutině v osamoceném pokoji. To by však nebyl jeho otec, aby mu nezhatil plány.
„Nechal jsem ti včera přelakovat auto," promluvil jako první. Dylan k němu překvapeně vzhlédl při vzpomínce na to, jak poprvé reagoval, když si všiml jeho posprejovaného auta. Naštěstí se ho na nic nevyptával, stejně by mu ani neodpověděl, ale bylo znát, jak moc ho to rozrušilo.
„Díky," zamumlal monotónně. Nechtěl znít nezdvořile, ale nepřipadalo mu správné, aby mu platil tak drahou záležitost, a to navíc sám od sebe. Nechtěl od něj brát víc, než bylo nutné, a to nejen v otázce peněz, ale i pozornosti.
„Jak bylo ve škole?" navázal na konverzaci pan Anderson. Jinak než obyčejnou formalitou by to ani nesvedl.
„Dobrý," prohodil nezaujatě. I kdyby si přál téma nějak rozvádět, neměl by jak. Oproti předvčerejším událostem, které zahrnovaly rvačku s Jasonem a nemilé překvapení v podobě Deana a Emersona, byl dnešek jako každý jiný.
„Nemáš nějaký problém kvůli tomuhle?" nadhodil, přičemž poukázal na jeho namodralou tvář a roztržený ret.
„Proč?" odsekl podrážděně. „Bojíš se snad, že mě vyhodí ze školy, protože mi to dneska zrovna nesluší?"
Pan Anderson si zoufale povzdechl. Zřejmě si s jeho ironií a neustálým odmlouváním už nevěděl rady, avšak Dylan v tomto ohledu zůstával neoblomný. „Ne, myslel jsem to, jak jsi k tomu vůbec přišel. Pořád jsi mi neřekl, co se včera stalo."
„Nemám ti ani co říct," odvětil chladně bez jediného náznaku vzteku, díky čemuž jeho odpověď vyzněla ještě povýšeněji. Věděl, že by měl každý jeho věku shlížet na svého rodiče jako na autoritu, avšak on to nedokázal. Nejen proto, že jeho otec měl od autority a správného způsobu výchovy dost daleko, zároveň ale i z toho důvodu, že již dávno zavrhl možnost odpuštění. Slíbil sice Alexis, že se s tátou alespoň pokusí vycházet, ale prozatím se mu toho na ramena sneslo až moc na to, aby měl ještě náladu na marnivé snahy o soudržnost rodiny. Ovšem pokud se tohle rodinou vůbec dalo nazývat.
„Budeš se ke mně takhle chovat pořád?" ozval se znovu pan Anderson, protentokrát autoritativním hlasem, který Dylana přiměl vzhlédnout. Spatřil přitom jeho stažené obočí a jiné náznaky pobouření, což ho více než překvapilo. Bylo to totiž snad poprvé za poslední dva týdny, co na něj promluvil jinak než přehnaně milým a rádoby ustaraným hlasem. Chtěl se mu nejspíš zavděčit dobrým chováním a neznepřátelit si ho. To ale Dylanovi bylo proti srsti, proto ho náhlá změna přístupu překvapila spíš pozitivně.
„Vím, že jsem udělal pár chyb, ale snažím se, aby to fungovalo," promlouval. Se zoufalýma očima přitom hleděl přímo do Dylanových. Ty jeho však nenaznačovaly nic jiného než opovržení.
