Magie v nás

Špatný vtip

Příběh začíná na letním táboře. Lily trpěla představou, že za stromem někdo stojí a čeká na ni. Třetí den se ve dvě hodiny ráno vzbudila a šla projít.

Došla k potoku, kde se na hladině odrážel měsíc v úplňku. Najednou lunu zakryl zvláštní stín, který ovšem nikomu nepatřil. Temná siluet člověka a přesto tam žádná živá bytost nebyla, jen stromy. Stín se přibližoval a šeptal: 

„Konečně, jsi tady právě včas. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal.“ hlas zněl potěšeně i nebezpečně zároveň. Stín se stále přibližoval a ona se otočila, nikdo, komu by patřil záhadný stín, tam nebyl. Začala panikařit a snažila se utéct. Ohlédla se, stín tam nebyl. Zamířila k táboru a ulevilo se jí.

Jenže po cestě narazila do něčeho vysokého. Strom, pomyslela si v naději, avšak to nebyla pravda. Byl to člověk, vysoký muž v šedém kabátě. Chtěla křičet, bohužel to nešlo. Byla hrozně vystrašená.

„Promiňte, nechtěla jsem do vás narazit. Něco hledáte?“ vypravila ze sebe přiškrceně. Muž se zasmál drsným hlasem.

„To už jdeš? Ani ses nerozloučila. Pojď se mnou.“ ukázal pryč.

„Promiňte, nerozumím vám. Nikam nepůjdu, jedině do svého stanu když dovolíte.“ ji samotnou překvapila jistota, kterou byl nasycen její hlas. Obešla muže a opět zamířila ke stanu. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě.

„Nehraj si se mnou děvče. Půjde to po dobrém anebo po zlém.“ on mi vyhrožuje, pomyslela si dívka. Toužila po tom, aby to byl jen sen, jenže ve snu by jeho sevření tak nebolelo. Pokusila se mu vykroutit, jeho stisk byl však moc pevný. Najednou začal foukat silný vítr, který ohýbal stromy a rval jim listí. Muž pustil ruku a o krok ustoupil. Dal se na útěk, ale neuběhl ani čtyři metry a upadl. Liliana letmo uviděla chlapce, který se skláněl nad mužem a mluvil s ním. Jejich hlasy odnášel vítr daleko od ní.

Chlapec se po chvíli narovnal, máchl rukou a muž zmizel. Potom se otočil na Lily a cosi si dal do kapsy. Dostala strach, ale byla tak v šoku, že nedokázala udělat ani krok.

„Neudělal ti nic?“ zeptal se kluk starostlivě. Jak se přiblížil, viděla jeho tvář, kterou mu zakrývala kapuce mikiny. Bylo mu asi šestnáct, možná sedmnáct let. Měl krátké hnědé vlasy, šedé oči a na tváři ustaraný výraz.

„Asi ne.“ vypravila ze sebe a prohlížela si ho.

„Co se na mě tak koukáš? A vůbec, co jsi dělala ve dvě ráno, ještě k tomu za úplňku, venku? Mohl tě zabít, víš to?“ chytl kapuci a shodil ji na ramena. Začal si ji taky prohlížet a chodit kolem, jako šelma kroužící kolem oběti.

„Jak to myslíš, že mě mohl zabít? Kdo to byl, nějaký masový vrah?“ dělala si srandu, ale z jeho klidného výrazu ji malinko mrazilo v zádech.

„Vy lidi, všechno berete jako legraci a najednou se divíte, že ležíte v příkopě s nožem v zádech.“ potom se zamyslel a rychle dodal. „Ne, že bych to viděl.“

„Kdo jsi? Nějaký arogantní cvok, který si o sobě myslí bůh ví co, považuje se za vyšší bytost a nechává zmizet lidi?“ zeptala se trochu rozladěně Lily. Kluk se zasmál a zamířil k lesu.

„Ještě že jde pryč.“ mrmlala si dívka a odcházela ke stanům.

„To bych nedělal.“ ozval se chlapec stojící za ní. Liliana sebou trhla, když promluvil. Jak to udělal? Byl ode mě několik metrů, to nemohl překonat během pár vteřin, ne? Táhlo jí hlavou. Otočila se na něj a byla velice naštvaná a taky překvapená. Pohyboval se hrozně tiše, jako kočka. A stejně tak se pohyboval i rychle.

„A proč? Pokud sis nevšiml, jsou dvě ráno a já jsem unavená. Jak se vlastně jmenuješ?“ kluk se opřel ramenem o stan a pozoroval ji povýšeným pohledem.

„Není to jedno? Pokud budeš mít štěstí, tak mě už neuvidíš. A pokud se ptáš, proč bys to neměla dělat, tak odpověď je jasná. Pokud se vrátí, až my dva odejdeme na malou procházku, zjistí, že tu nejsi a odejde. Pokud tu ovšem budeš, přiděláš mi další práci, možná bych ho mohl i zabít a to ani jeden z nás nechce. Je z nich hrozný nepořádek. Navíc to vysvětlování, proč jsem ho zabil, je to hrozně otravné.“ dívka se na něj nevěřícně podívala. Byl určitě blázen.  Najednou z něj ucítila letní vítr a ozón. Chlapec pomalu odstoupil od stanu a přešel k ní. Obešel ji, postavil se za ní a potichu pošeptal do ucha: „Ale pokud tu smůlu mít budeš, tak tě rád poznávám, jsem Štefan.“  Lily se otočila a mrkla na něj.

„Liliana Stránská. Kdo byl ten muž?“ začala vyzvídat Lily. Štefan se nadechl a podíval se k potoku. Nikdo tam samozřejmě nebyl.

„Tím tě nebudu zatěžovat. Stejně bys mi nevěřila, pojď se radši projít.“ navrhl chlapec a ona se rozmýšlela. Změnil najednou tón hlasu, jako kdyby měl masku, kterou si až teď sundal.

„Ale hlídce jsem řekla, že jdu jen na záchod. Musí šílet.“ Štefan se jen zase usmál a vedl ji po cestě do lesa.

„To myslíš, tu holku, která spí na lavičce a kape na ni voda z celty? Ta se jen tak neprobudí, o to jsem se postaral.“ Lily se nervózně zasmála, ale následovala ho.

„Milé.“ zašeptala sama sobě. Je to cizí kluk! Křičela na ni část mozku. Ale zachránil ti život, přemlouvala ji druhá strana. Zabil toho chlapa. Který mě obtěžoval, zase podala druhá strana, první se to vůbec nelíbilo. A je hezký, dokončila přesvědčování druhá strana, když první ustoupila.

„Že ano. Nemusíš nic vysvětlovat.“ byl potěšený, v jeho hlase to bylo poznat.

Omlouvám se za nějaké chyby. Budu ráda za každý váš komentář, díky