Magie v nás

Ředitelna

Omlouvám se, že jsem to tak hnusně zakončila, prostě jsem to chtěla udělat napínavější. Tady je ten zbytek ;-)

„Štefane?" otočil se na ni a usmál se. Ukázal jí dlaň, na které přeskakovaly jiskry. Nechápala, jak to dělá. Tohle muselo být speciální kouzlo, protože jinak by to nemohla vysvětlit.

„Nechci ti ublížit." vysvětlil. Jakmile si byl úplně jistý, že ho to přešlo, se k ní zase vrátil. „Asi už to bude trapný, že?"

„Možná." přemýšlela. „Ne nebude." 

Teo seděl sám v lavici. Byl potichu. Neměl si s kým povídat, ale hlavně neměl náladu. Jeho sestra se ještě nevrátila a nedala o sobě vědět. Měl strach. Když se ptal Petra, trochu ho uklidnil, že se mu Štefan ozval, že jsou všichni v pořádku a takový kecy. Chtěl s ní mluvit. Taky už odehlan Hedviku. Bylo to těžké, ale dokázal to a bylo mu jí líto.

„Ahoj Teodore." pozdravil ho spolužák. Kdo jiný než Libor. Sedl si na židli vedle něj.

„Chci ti něco ukázat, jo? Opovaž se nepřijít. O velké u záchodů." Teo zavrtěl hlavou. Nechtěl tam, věděl, co bude. Sice to nechtěl přiznat, ale měl strach. „To nebyla otázka. Bylo to oznámení." varoval ho, zvedl se a zmizel.

Celé dvě hodiny byl jako bez duše. Přemýšlel, co mu chce. Možná že nic a chce mu jen „udělit lekci". Ale proč sakra? Co udělal?

Nohy, ač nechtěl, ho nesli přímo na domluvené místo. Libor se opíral o jednu zeď. Hrál si s mobilem, a když přišel, obrátil mobil k němu. Byla tam jeho sestra. Liliana. Vypadala vystrašeně. Sáhl po mobilu, ale Libor ucukl dřív.

„Jak...? Co...? Co se stalo? Jak to, že máš její fotku? Kde je?" třásly se mu ruce. Nedokázal to zastavit.

„Nevracíte se moc často. Zapomeň na ni, už je určitě vlkodlak. A když ne, tak ji zabil ten její kamarád. Žádná škoda. O jednoho čaroděje míň." to slovo řekl, jako kdyby to byl jed.

„Jak to víš?" zeptal se zmateně. Možná něco tušil, ale nebyl si jistý. Přece jen by se mohl plést.

„Jak to poznám? Smrdíš jako čaroděj. Je to odporné. Tak hnusně sladké. Něco jako čokoláda." zatřásl se.

„Kdo jsi? Co vlastně jsi?" Libor přišel k němu blíž, chytil ho za límec a praštil s ním o zeď.

„To jste celí vy. Co vlastně jsi? Co je to za otázku? Taky se tě můžu zeptat na to samé? Co jsi za věc, že můžeš používat magii?"

„Na rozdíl od tebe, lidská bytost." řekl jasně. To Libora rozhodně vytočilo. Dal mu facku. Než se stihl vzpamatovat, dostal další a ještě ránu pěstí, opět do břicha. Zlomil se v pase. Tentokrát se začal bránit, pěstí udeřil Libora do čelisti. Chytil se za bradu a oči mu plály nenávistí. Ránu mu vrátil a tak se stalo, že se do sebe pustili s pořádným odhodláním.

Zřejmě je někdo viděl, nebo nějaký hnusný instinkt varoval nejhoršího učitele na škole, který tam přišel, odtrhl je a odvedl k řediteli.

„Co jste dělali?" zeptal se podrážděně ředitel. Měl spojené ruce na stole a skláněl se nad papíry. Teo se díval do země. Měl zraněný ret, bolelo ho břicho a nos. Libor byl na tom podobně. Ten ale jeho pohledu čelil bez problému.

„O tomhle se dozvědí vaši rodiče." varoval je. Teodora zamrazilo.

„Nemůžu něco udělat, aby se to nedozvěděli? Prosím, cokoliv. Tohle bylo výjimečně. Ale začal si on." ukázal na něj prstem. Liborovi se blýskly oči. Změnili barvu na žlutou a vypadaly jako vlčí. Ředitel si toho zřejmě nevšiml.