Magie v nás

Michaela to ví

Další kapitola. Snad se vám bude líbit.

„Štefane, jak to, že dokážeš ovládat i oheň? Je to nemožný. Kateřina mi řekla, že čaroděj může mít jen jeden živel. Ty si ze mě děláš legraci, viď?“ Štefan šel dva kroky před ním. Otočil se a tvářil se pobaveně. Ukázal mu svíčku, kterou držel v ruce a kterou vzal z pokoje sebou. Sevřel ruku v pěst a potom rychle prsty rozevřel stejně, jako to dělají děti, kdy po sobě stříkají vodu. Knot svíčky vzplanul a hořel zvláštním červeným plamenem. Štefanovi se to nezdálo, a proto luskl. Barva se změnila na normální oranžovožlutou. Teodor vyvalil oči.

„Vidíš? Já si nedělám srandu. Ale ty, prosím tě, nic takového nezkoušej. Je to nebezpečné když nevíš, co máš dělat.“ Teodor stále zíral do plamene a nevěřil vlastním očím. Čaroděj větru, který taky ovládá oheň, tu před ním stojí a něco vykládá.

„Umíš ještě něco? Jak je to možné?“ Štefan pokrčil rameny. Rozevřel dlaň.

„Dilik.“ zašeptal tak potichu, že to Teo skoro neslyšel. Na dlani přeskočila jiskra a už se tam objevil plamínek. „Diliak.“ co se mělo stát se Teo nedozvěděl.

„Učíš Teodora kouzlit? Tato metoda není povolená. Víš, jak to je nebezpečné mluvit vílím jazykem? Uvědomuješ si to, Štefane?“ oba se otočili a tam stála Michaela. Byla udýchaná, jako kdyby běžela za nimi. Pokrčil rameny.

„Měl bych to vědět? Používám to často a zatím tu jsem. Možná štěstí. Co myslíš ty?“ naklonila hlavu na stranu.

„Velké štěstí.“ přišla blíž. „Jak si vůbec dovoluješ používat Starý jazyk? Víly to hlídaly po tisíce let a teď to tady nějaký idiot vykecá skoro neznámýmu klukovi. Jsi vůbec v pořádku?“

„Rim tol stemas?“ Teo zíral na oba jako na cizí. Naprosto nechápal, co právě Štefan řekl.

„Saf!“ zvýšila hlas Michaela a zakryla si ústa.

„Vážně jsi mi nerozuměla? Mě se spíš zdá, že ano.“ usmál se na ni. Přišla ještě blíž. Nakrčila nos. Změřila si Štefana zvědavě, ale i trochu podezíravě. Vyvalila oči, když zjistila, co z něj cítí.

„Co jsi dělal předtím, než jsi sem přišel, je mi úplně jedno, ale až se to dozví Petr, tak tě zabije. Ale řeknu ti, že tahle vůně se na tobě bude držet dost dlouho. Co tě k tomu vedlo?“ byl cítit nasládle. Jako kdyby čokoládou.

„Petr to nezjistí. Tím jsem si jistý. Ale zajímá mě, jak jsi to zjistila ty?“ mlčela. Prostě to poznala. Jednou tu vůni cítila a už na ni nezapomněla.

„Na co Petr nepřijde?“ zeptal se zmateně Teo. Netušil o čem se baví. Všichni se tu o něčem bavili, mluvili jiným jazykem nebo používaly takové výrazy, že jim prostě nerozuměl. Štvalo ho to. Bylo to protivné.

„Štefan má problém a vyřešil ho elegantním způsobem. To se nedá považovat za drogu, že? Je to prostě-“ pokrčila rameny. Nevěděla k čemu to přirovnat. Fungovalo to jako antidepresivum, ale velice návykové antidepresivum. Nečekala, že to někdy uvidí nebo ucítí a už vůbec nečekala, že se to pozná právě díky Štefanovi.

„Je to prostě lék.“ zasyčel Štefan. Teo si pomyslel, že tahle diskuze se blíží k nebezpečné hranici.

„Dobře, zapomeneme na to.“ než stihl pokračovat, začala Michaela. Zvedla ruku, umlčela ho a koukala se na Štefana. 

„Nečekala bych, že zajdeš do extrému. Chápeš, že tě to může i zabít?“ zvedl obočí. Zacukaly mu koutky úst. Spojil ruce za zády. Nečekal takovou otázku.

„A tobě by vadilo, kdybych zemřel? Myslíš, že by to vadilo vůbec někomu? Pochybuju.“ zatvářila se překvapeně.

„Jistě že by mi to vadilo. Vadilo by to i Petrovi. Ne jenom vadilo. Jeho i tvoje rodiče by zabilo, kdybys umřel. Chováš se hnusně. Jako kdyby ti to bylo jedno.“ zhluboka se nadechl, jako by na ni chtěl zakřičet. Zůstal v klidu.

„Ty neznáš mé rodiče.“ začala se smát. Teo překvapeně těkal očima ze svého kamaráda, na Michaelu. Nevěděl, jak tohle dopadne.

„Myslíš si, že nevím, kdo jsi? Myslíš, že nevím, kdo jsou tvoji rodiče? Znám je, všechny tři, znám i tvoji sestru.“ Teo byl překvapený.

„Všechny tři? Nejsou rodiče náhodou jenom dva?“ oba se na něj obrátili. Dívka se na něj podívala a usmála se, ale vysvětlil to Štefan.

„Mám nevlastní matku.“ otočil se zpět na ni. „Nemůžeš je znát osobně.“ rozhodila rukama. Znala je osobně. Jednoho až moc dobře. Usmála se nad tou vzpomínkou. Zamračil se na ni.

„Ty mi nevěříš? To je ale smůla. Tak já půjdu.“ a zmizela, jako by se propadla do země. Teo neřekl ani slovo. Byl zmatený. Štefan měl nevlastní mámu, což by možná mohlo znamenat, že má i dalšího sourozence.

„Tak, pro dnešek asi končíme. Nejsi nadšený?“ zeptal se nepřítomně, jako kdyby byl kdesi až na druhém konci světa a možná ještě dál.

 „Až tak ne.“ zašeptal zklamaně Teo. Štefan ho ale už neslyše, protože už byl pryč. Někam zmizel, stejně jako Michaela. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit do pokoje sám. Uvědomil si, že Lukáš už bude pryč. Byl tam jenom na prázdniny. Těšil se, že si s ním bude povídat, vtipkovat, třeba mu něco vyprávět a naopak. Takhle bude pokoj prázdný. Budou tam pravděpodobně jen oni dva. Takže skoro jako kdyby tam byl sám. Štefan si nechtěl povídat. Dnes odpoledne se choval skutečně vřele, ale zřejmě už bylo po jeho skvělé náladě. Zřejmě řekla něco, co neměla. Asi mu moc nevadilo, že ho upozornila na zakázanou magii. Bylo mu to jedno, jak se zdálo. Jakmile se zmínila o jeho rodičích, trochu se napjal. Co řekla potom? Že zná i jeho sestru. To už byl naštvaný. Něco s jeho sestrou. Nechal to plavat. Pokud mu to bude chtít Štefan říct, řekne mu to.