Magie v nás

Julius

Tohle je další delší kapitola, ale bez toho by to nešlo. Bude to zmatený. Uvítám jakékoliv komentáře, co zlepšit ;)

Fakt moc díky lidi, jsem překvapená, že se vám to skutečně líbí. 

Ten obrázek je Percy Jackson, nemohla jsem najít nikoho, kdo by měl hnědé (tmavé) vlasy a ovládal vodu, snad prominete 

Julius zaklepal a čekal. Dveře mu otevřel černovlasý kluk. Najednou ho zavalily vzpomínky. Černovlasá dívka, vždycky nosila modré šaty. Na okně kvetla červená růže a on, jako jediný, znal její pravou nejoblíbenější barvu. Barvy pro ni znamenaly všechno. Vzpamatoval se během několika vteřin.

„Čau, je tu Štefan?“ zeptal se. Teo zavrtěl hlavou. „Možná tu budu pár dní bydlet, než pojedu zase dál. Můžu dovnitř?“ Teo ho pustil. „Jmenuji se Julius. Kde je Štefan? Měl by tu být, ne?“ trochu se zamračil. Ještě se rozhlédl, kdyby ho přehlédl. Ale přece by nepřehlédl toho slavného Štefana?

„Někam odešel. Takže tu budeš s námi? Skvělé, jsme kompletní. Jmenuji se Teodor.“ Julius se znovu rozhlédl.

„Nevíš, kdy se vrátí? Potřebuji s ním mluvit.“

„Vážně nevím. Sedni a něco mi o sobě řekni.“ požádal Teo. Julius si tedy sedl na okraj postele, naproti Teodora.

„Jmenuji se Julius, bydlím v Praze, ale dojel jsem, abych Štefanovi něco řekl, a potom pojedu na Slovensko. Na chvíli se někam zašít, možná to znáš. Bydlím s mámou, tátu jsem nepoznal a moje máma zná oba Štefanovi rodiče. No a my dva se známe už velice dlouho.“ jakmile to dořekl, otevřely se dveře. Štefan se zarazil, otočil se a prudce zabouchl dveře. Oba se podíval na toho druhého. Znovu, tentokrát opatrněji otevřel, nakoukl a zase zmizel.

„On se zbláznil.“ prohodil Teodor.

„Až otevřu, ty už tam nebudeš, jasný?“ ozvalo se z druhé strany dveří. Zřejmě mluvil na Juliuse.

„Ale Štefane, přestaň se chovat jako malý. Neumím se vypařit, jako ty.“ zavolal a zase se otevřely dveře.

„Co tady chceš?“ zeptal se ne zrovna přívětivým tónem. Julius se usmál jako neviňátko.

„Buď trochu milý. Už ti to přece Izabela říkala, abys byl milejší, ne? Navíc jsem slyšel, že jsi i zlý. Být zlý na dívky, to jsi tedy klesl hlouběji, než jsem si myslel.“ posmíval se. Štefan jen protočil oči a šel dál do pokoje. Stoupl si ke svému hrozně zarovnanému stolu.

„A který ptáček ti to napovídal?“ zeptal se zvědavě, když si přerovnával věci na něm.

„Ty mluvíš s ptáky? Bože, Štefane, co sis vzal? Já teda s ptáky nemluvím, ale když to chceš vědět, byla to nějaká Liliana. Docela milá holka.“ zasmál se Julius nahlas. „Ale nesu i jiné zprávy než tyhle.“ jeho hlas ztvrdl. „Měl by sis zabalit. Tady končíš. Nejen že přišli na to, že používáš Starý jazyk, ale taky se o tebe bojí. Tohle ti posílá tvá máma.“ vytáhl z kapsy dopis. Štefan si ho vzal, ale neotevřel.

„Tak ty ses rozhodl, že si ze mě budeš dělat srandu, jo? Hele, dnes vážně nemám náladu na tebe, nebo tvoje blbý vtípky. To, že používám Starý jazyk, nikomu nevadí. A pokud mě chtějí držet doma, tak to jim pošli, ať si s tím jdou klidně na ministerstvo školství, protože já nikam nepůjdu. Nebo ať si jdou, kam chtějí.“ Julius se zatvářil překvapeně.

„Vím, jak nenávidíš monarchii, ale nemáš jinou možnost, než si zvyknout.“ Štefan práskl papíry, které právě držel v ruce, o desku stolu.