Magie v nás

Oheň nebo vítr?

Teď tu budou kratší kapitolky, tak sem budu dávat dvakrát zaden, možná, nic neslibuju. Jsem překvapená, kolik lidí to už vidělo. WOW!!! Díky lidi =D

Teo vešel do pokoje. Byl první. Nebo ne?  Ne, nebyl. Štefan seděl na vrchní posteli a koukal se do notebooku v jeho klíně.

„Ahoj Teodore.“ řekl, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Teo o jeho sestře nevěděl, takže se rozhodl povídat si s ním.

„Jak se máš?“ Štefan se na něj podíval. Usmál se a zaklapl notebook.

„Mám se skvěle, ty?“ choval se naprosto normálně. Teo hodil batoh s učením k jedné noze postele a rozepnul si bundu.

„Až na tu školu to ujde. Nemyslel bych si, že tu budeš dřív než já. Dnes jste měli pět hodin?“ Štefan zavrtěl hlavou.

„Ne, šest.“ Teo se zamračil. Bylo něco po páté hodině, neměl by být Štefan ve třídě?

„Ty nemáš šest hodin?“ Štefan se na něj podíval. Teo uviděl prokousnutý ret a měl pocit, že i kapku neutřené krve.

„Myslíš, že mám?“ zněl spíš unaveně než naštvaně.

„Ty ses s někým popral?“ zeptal se Teo starostlivě a nevěřícně. Štefan se dotkl prokousnutého rtu. Zavrtěl hlavou. Měl docela dost času si rozmyslet, co řekne každému, kdo se ho na to zeptá.

„I tak se to dá říct. Zrovna jsme trénovali a já spadl. Kousl se do rtu a ještě si odřel loket.“ ukázal mu odřeninu. Se zájmem si ji prohlížel, dokud Štefan zase nespustil rukáv.

„A to tě nechali jít s odřeninou na pokoj?“ přišlo mu to divné. Přece jen to není smrtelné zranění.

„Udělalo se mi špatně, proto jsem spadl. Petr mě poslal si lehnout. Už ráno mi bylo špatně. Myslím, že to není nakažlivé. Jak se ti zatím líbí ve tvé třídě?“ Teo pokrčil rameny. Skoro nikoho tam neznal, až na Libora, kterého naštval.

„Není to nic moc. Mnoho si jich nepamatuju. Radši bych se učil tady. Myslíš si, že Kateřina právě někoho učí?“ Štefan se zamyslel. Nesledoval každého učitele, jeho kroky, kam chodí, co dělají.

„Nemám tušení, ale myslím, že ještě nemá čas, proč?“

„Chtěl jsem ji poprosit, jestli by mě něco nenaučila.“ Štefan se na něj lišácky usmál. Seskočil z vrchní postele a stoupnu si doprostřed pokoje.

„Kateřina sice čas nemá, ale já třeba ano. Co bys na to řekl? Chceš to zkusit?“

„Nemáš náhodou vítr?“ Štefan neurčitě pokrčil rameny. Byla pravda, že on používá vítr, ale to ho přece nemůže zastavit. Nic ho nezastaví, ani Petr, ani jeho otec. Zaryl si nehty do dlaní. Tolik toho udělal, aby teď vypadal tak v pohodě. Nesměl to kvůli jedné hloupé myšlence zničit.

„Možná jo a možná ne.“ usmál se a potom mávl rukou, aby ho Teo následoval.