Magie v nás

Boj

Se soubojem jsem se snažila, nevím, jestli bude stačit, pokud ne, řekněte a já zdokonalím. 

„Kam jdeme teď?“ zeptala se Liliana Štefana, když si sbalili věci a šli do jiné třídy. Zasmál se a zahnul do šaten.

„Další hodina je venku. Boj. Je s Petrem.“ Lily se v rychlosti přezula.

„Mám to brát jako tělocvik? Nepotřebujeme nějaké oblečení na převlečení?“ podíval se na ni, v koutcích úst mu škubalo. Lily si pomyslela, zda se směje pořád.

„Ne, dneska ne. Ale pro příště si ven něco pohodlnějšího. Není moc příjemný, když se snažíš vykopnout, ale máš rifle a proto nemůžeš. Radši něco pohodlnějšího a co se může roztrhat.“ ukázal na sebe. Byl oblečený do černých volných kalhot a trochu vytahaného trička. Dívka si všimla, že jsou podobně oblečení všichni. Podívala se i na sebe. Rifle sice neměla, ale byla v sukni a tílku. Přemýšlela, jestli se má rychle převléct, ale vykašlala se na to. Nic snad dělat nebudou.

Vydala se zas za ním, než došli před školu na hřiště s umělou trávou. Uprostřed byla opravdová tráva, ale běžecká dráha byla umělá. Uprostřed stál vysoký muž s dlouhými blond vlasy v culíku. Byl k nim otočený zády a něco pozoroval v dálce.

„Copak? Bude pršet?“ zavolal na něj z dálky Štefan. Petr se otočil s úsměvem na tváři. Udělal krok k příchozím. Pohlédl za ně. Celá třída se loudala za nimi.

„Poznal jsi to ty sám, nebo to je na mě tak poznat?“ zeptal se pobaveně. Poznal to podle něj.

„Když bude pršet, máte zvláštní, zklamaný postoj. A taky kdyby nepršelo, tak byste nesledoval oblohu.“ už stáli přímo u něj.

„Zvláštní, nikdy jsem si toho nevšiml.“ zamyslel se nad informací, kterou se dozvěděl. Potom pokračoval ke všem. „Vítejte na hodině, kde se budete učit bojovat. Je to něco jako tělocvik, ale trochu těžší. Příště bych uvítal pohodlnější oblečení, slečno. A taky pane, Christiane, ty jsi dnes zaspal? Nikdy jsi takto nepřipravený nepřišel. Víš co, nech to plavat. Dnes stejně bojovat nebudeme. Posaďte se na trávu a poslouchejte." začal jim vysvětlovat, jak to bude chodit na jeho hodině, nikdo neposlouchal až na pár lidí.

„Co budeme dělat teď? Máme ještě půl hodiny.“ zeptal se Christian po zkončení jeho výkladu. Petr chvíli přemýšlel. Mohli toho dělat hodně, ale možná by bylo dobrá ukázat jim, co se budou učit. Luskl prsty a zavolal si Štefana a Christiana, které vzal stranou. 

„Nechcete jim něco ukázat? Bojovali byste vy dva. Samozřejmě s pravidly.“ Štefan se už nadechl, aby něco namítl, ale Petr ho zvednutím ruky zarazil. „Vím, že jsem vám to zakázal, ale pro tuto chvíli se zákaz ruší. Jen jim to ukážete.“ podíval se na Christiana a jeho rifle. „Chceš? Nebudu tě nutit.“ rychle přikyvoval a už se usmíval. Štefan byl překvapený. Když naposledy něco předváděli, dopadlo to katastrofálně. O jejich incidentu se dozvěděli i rodiče a byl z toho veliký problém. On měl domácí vězení, což nebylo příjemné a jaký trest dostal Christian, to nevěděl. Samozřejmě tomuhle incidentu předcházeli další, o kterých se rodiče taktéž dozvěděli. Byl z toho velký malér. Štefan o prázdninách jel za matkou, kde celou dobu seděl a snažil se naučit ovládat svůj živel, protože jinak by mu museli být buď odebrány schopnosti, nebo ho čekalo nějaké ‚nápravné centrum‘.

Petr všem jejich spolužákům řekl, že jim ukážkou krátký souboj. Jak se koukal na Christiana, pochopil, že to bude možná krátký souboj, ale bude hodně bolet.

Asi po dvou minutách ujasňování pravidel se konečně pustili do boje.

„Snad se mě nebojíš, Štefane.“ posmíval se Christian. Dělal krok dopředu, Štefan couvnul.

„Můžeme používat kouzla?“ zeptal se Štefan, i když odpověď znal.

„Ne, to si nech na jindy. Navíc by to nebylo fér. Nezvládáš jeho živel tak dokonale, aby ses s ním mohl měřit.“ Štefan se zatvářil dotčeně.

„Abys věděl, dokončil jsem oheň už před dvěma lety. Je pravda, že si nějaká slovíčka nepamatuju, ale jinak bych to zvládl.“ Christian chňapl po jeho ruce a otočil ho zády k sobě, tím, že mu ruku zkroutil. Kopl ho do břicha a uvolnil si tak ruku a dokonce dostal Christiana do předklonu. Mohl ho jednoduše kopnout do obličeje, ale to by mu asi neprošlo. Tak mu jen neškodně podkopl nohy.

„Už jsem řekl ne, tak ne. A na tvoje výsledky se zeptám Alexy.“Christian byl rozzuřený. Nemohl se nechat takhle porazit. Stejně, jako před chvíli Štefan, mu podkopl Christian nohy. Zrovna věnoval pozornost Petrovi a pád ho překvapil. Rychle se k němu překulil, potom ho chytil pod krkem.

„Vzdáváš se?“ Christian se zeptal celý potěšen. Chvíli bylo ticho. Nikdo z řad spolužáků si netroufl promluvit. Štefan polkl. Chytil se trávy, ale Petr nespokojeně mlaskl.

„Jak to, že si toho vždycky všimneš?“ Petr pokrčil rameny a usmál se.

„Mám tě přečtenýho. Teď víc bojuj a míň mluv.“ Štefan se zase vrátil k Christianovi.

„Je tohle skutečný souboj, nebo jen chceš zapůsobit na nějakou holku?“ zeptal se trochu posměšně, trochu zvědavě. Christian si odfrkl. Na jakou holku by měl zapůsobit? Jedna by tu možná byla, ale…

„Normální souboj.“ Štefan se usmál, vytrhl trávu, kterou držel a hodil mu ji do obličeje. Na kořenech byla vlhká hlína a malé kamínky. Pustil Štefanův krk a snažil se vyndat hlínu z očí. Jeho soupeř už nad ním stál a vytahoval ho na nohy. Christian si všiml, že má něco červeného na ukazováku. Zřejmě se řízl o stéblo trávy. Chytil ho zezadu za vlasy a hlavu mu táhl dozadu. Čekal, že bude konec, ale zdaleka nebyl.

„A co zbraně?“ zeptal se znovu Štefan. Christian taky vypadal, že souhlasí. Petr rozhodil rukama.

„Máte nějaké?“ očekával, že nemají. Což ho Štefan zklamal.

„Já mám dvě. Jsou skládací, chceš?“ ta otázka směřovala k Christianovi. Přikývl, i když ho to trochu bolelo a natáhl ke Štefanovi za sebou ruku. Ten mu podal zbraň, kterou slíbil. Byla to tyč, se kterou bojoval s vlkodlakem u ní doma. Sám vytáhl svoji a znovu ji setřásl do její plné velikosti.

Štefan ho pustil a udělal krok od něj. Zaútočil jako první, protože se zbraní se cítil jistěji, když už nemohl používat kouzla. Vyrazil tyčí proti němu. Christian ji odrazil a sám zaútočil. Praštil ho do ruky. Štefan pustil tyč a třel si prsty. Jen chvíli, tak dlouho, aby Christian nezaútočil znovu.

„Beze zbraně? To šlo rychle.“ Posmíval se. Štefan pokrčil rameny a podíval se na svoji tyč. Christian využil jeho nepozornosti a máchl tyčí k jeho noze. Štefan odskočil, skrčil se a popadl svoji zbraň na zemi. Jenže když se narovnal, schytal další ránu do zad.

„Už to začíná být zábava.“ řekl Štefan potichu, i když ho bolela záda. Jeho protivník se usmál.

„Nápodobně.“ máchl tyčí proti jeho obličeji. Tentokrát rána nedopadla. Odrazil ji. Chytil její druhý honec a prudce jím vyrazil k Christianovi. Vrazil mu ji přímo do prsou. Zapotácel se a popadal dech. Kašlal a Štefan ho nechal. Pustil tyč a prohlížel si ho. Christian měl vyražený dech. Předklonil se a bylo mu jedno, jestli dostane ránu nebo ne. Musel se nadechnout.

„Budeš pokračovat?“ zeptal se opatrně Štefan. Protivník zvedl prst a naposledy se zhluboka nadechl. Přikývl a zase vyrazil tyčí. Zas proti obličeji. Schytal to dost nepěkně. Christian to skoro nechtěl, myslel si, že tenhle útok zase odrazí. Nepovedlo se. Štefan se chytil za tvář. Začala červenat. Zmáčkl tyč tak, že mu zběleli klouby. Rozběhl se, zjevil se u Christianova boku a tiknul mu tyč u krku. Starší z obou chlapců zůstal stát. Zahlédl záblesk nenávisti v jeho očích. Taky plamen, doslova. Hned ale zmizel. Zatřásl s hlavou a spustil tyč dolů.