Magie v nás

Rozloučení

Možná přijdou pro někoho dost nudné kapitoly, tak doufám, že to nějak vydržíte. Budu se snažit to odbýt nějak rychle, ale vážně nevím. 

O den později stála před domem a držela dva kufry. Teo byl u ní a oba čekali na Lauru se Štefanem. Za den ho nepoznala ani o kousek víc, než ho znala na táboře.

Když konečně máma vyšla, držela v ruce klíče. Otevřela kufr u auta stojícího o podál, naložila zavazadla a zabouchla. Chvíli byla hádka mezi Teodorem a Lily, protože si oba chtěli sednout dopředu. Nakonec to vyřešila Laura a posadila Teodora dopředu. Bylo ticho. Po pěti minutách jízdy se konečně Lily zeptala.

„Ty taky bydlíš v internátu?“ otázka patřila Štefana. Podíval se ven z okna a pozoroval krajinu, jak mizí za nimi.

„Ano, bydlím.“ odpověděl. Poznala, že se o tom dál nechce bavit, ale strašně ji zajímali jisté věci. Chtěla se o něm dozvědět víc.

„A, ty nemáš rodinu v Skalii?“ vyptávala se dál.

„Ne.“ odpověděl jednoduše chlapec. Lilianu to naštvalo, proto se opět zeptala.

„A kde tedy bydlí? Někde blízko? Bydlí v Praze?“ drcla do něj loktem, aby mluvil dál. Podíval se na ni, ale nic neřekl. Opřel si hlavu o okýnko a snažil se spát.

„Štefane, odpovíš na mou otázku?“ zeptala se Liliana a šťouchla ho znovu. Tentokrát jí ruku chytil, otevřel oči a usmál se na ni ledovým úsměvem. Najednou zezelenal a obrátil se na Lauru.

„Lauro, prosím zastavte.“ poprosil Štefan a rozepnul si pás. Otevřel dveře a vběhl do lesa u silnice. Za prvním stromem se sehnul a zvracel. Laura k němu přišla, v ruce láhev s vodou a kapesníky. Obě věci mu podala. Vodou si vypláchnul pusu a kapesníkem ji utřel. Vrátili se zpět do auta a jeli dál.

„Tobě se dělá špatně v autě?“ zeptal se Teodor a z jeho hlasu znělo pobavení. Štefan ho nevnímal, jen se koukal ven.

Dojeli před les stejný jako všechny ostatní, ale stejně bylo něco v nepořádku. Štefan, který spal jako dudek, nyní otevřel oči a narovnal se.

„Lauro, už jsme blízko. Pokud chcete, zastavte klidně tady.“ nabídl chlapec a žena zastavila u cesty. Vyšla ven, otevřela kufr auta, vyndala zavazadla a opět ho zabouchla. Podívala se na své děti a začala brečet. Objala oba naráz. Štefan se odvrátil a mžoural do slunce. Podle toho poznal, že je asi deset hodin odpoledne. Byla neděle a internát je čekal o půl jedenácté. Počkal ještě pět minut a otočil se. Pořád se objímali, ale když vzal kufry, oba políbila a odešla. Sourozenci drželi něco v ruce, ale nepoznal co.

 Cestou šli potichu, až došli na vrcholek kopce a uviděli město v údolí. Domů tam bylo víc, než deset, jak tvrdil jejich společník.

„Toto je Skalia.“ začal Štefan a Lily se vybavil sen, který se jí zdál právě o tomto místě. ‚teda to, co z ní zbylo.‘ řekl potom.

„Kolem města je ochranná bariéra, která chrání město před nezvanými hosty, teoreticky, kdybyste neohlásily příchod, taky by vás nepustila, stejně jako vaši matku. Je to na všech městech, ve kterých je úřad kouzel. Internát je támhle.“ ukázal na velikou budovu u kraje města. „Tam máme namířeno. Tak jdeme. Kochat se budeme jindy, zbývá nám asi jen deset minut na příchod.“ ukončil Štefan a vykročil jako první.

Stáli před velkou budovou s obří bránou, u které stál vysoký muž s blonďatými vlasy, šedýma očima. Byl bosí s černými kalhotami, světle hnědým tričkem. Ruce v bok a klepal nedočkavě nohou. Štefan se zastavil kousek před ním a usmál se. Muž kývl hlavou na pozdrav chlapci. Změřil si oba sourozence a vytáhl z kapsy dva papíry, podal jeden Lily, druhý Teodorovi. Pročetli si je a schovali.

„Rád vás poznávám. Jsem Petr, možná bud učit jednoho z vás.“ podal jim ruku na pozdrav. Otevřel dveře za ním a vešel dovnitř.

Vedl je chodbou plnou dveří, ze kterých občas vykoukla nějaká hlava a prohlížela si je, občas pozdravili učitele, nebo Štefana.

Došli před dveře číslo dvacet. Petr zaklepal a vešel. Uvnitř byly dvě dvoupatrové postele, čtyři skříně, stejný počet stolů i židlí. Na jedné z postelí ležel kluk, v ruce knihu, když však uslyšel klepání, odložil ji a posadil se.

„Dobrý den, koho to vedete? Štefane!“ vykřikl mladík a seskočil z postele. Podal si ruku se svým kamarádem. Taky se koukl na Teodora, který stál za Petrem, i jemu podal ruku a představil se.

„Tebe taky zdravím, jsem Lukáš, ty?“ představil se Teovi. Petr pokynul, ať jde dál, tak to udělal.

„Tady budeš bydlet Teodore, zabydli se a já potom ještě přijdu.“ zavřel dveře a šel dál, protože Teo bydlel i se Štefanem, šla teď jen Lily a učitel. Dokud nedošli ke dveřím číslo třicet sedm.

Opět zaklepal a čekal. Ozvalo se „dále“, proto vstoupil do fialového pokoje s otevřenými okny. I navzdory otevřených oken zde bylo mnoho vůně, kterou Lily tipovala na parfém. Když vešli do místnosti, ostatní děvčata si stoupla před stůl a snažili se zakrýt, co možná nejvíce.

„Co se tady stalo? Lariso, neříkal jsem ti, že pokusy máš dělat jen v laboratoři?“ rozčiloval se učitel a začal kašlat. Hnědovlasá dívka stojící prostřed přikývla a svěsila hlavu.

„Omlouvám se, už se to nestane.“ ujistila Larisa. Učitel ji chvíli pozoroval, potom odstoupil do dveří a ukázal Lily.

„Tady budeš bydlet zase ty. Doufám, že se ti nic nestane při těch jejích pokusech.“ řekl s úsměvem a odešel z místnosti.