Magie v nás

Podobnost

Zdravím vás! Taky u vás dnes sněžilo? U nás jo a bylo to hnusný! Nemám ráda sníh. No, krom toho, že jsem úplně slepá a potřebuju mít malý stránky (A5) tak vám chci říct, kolik těchhle stránek jsem sem už dala (jen pro info) je to 133 stránek A5 v jedenáctce písmu. Takže jsem hrozně nadšená tím, že se vám to pořád líbí a že když už je to víc jak stovka, že vás to ještě baví, což se talo asi poprvé ;-) Hrozně moc všem děkuju :-)

Liliana seděla potichu na své židli ve třídě. Štefan nikde a Christian to stejné. Zato přišla Michaela. Vysvětlila jí, že ona bude jen na nějakých hodinách. Chodí do specializované třídy pro sociologii. Některé dny bude s nimi, jiné s jinými.

Christian unaveně vešel do třídy, položil si učebnice vedle Michaeli a sesunul se na židli. Hlavu položil na desku stolu a hlavu si přikryl rukama.

„Myslíš, že se mu zdálo to stejné?“ zeptala se šeptem přes uličku Liliana své kamarádky. Pokrčila rameny. Ukázala bradou k němu a očima naznačovala, aby šla k němu.

„Christiane, spal jsi dobře?“ zeptala se na první otázku, která ji napadla. Michaela se plácla do čela. Christian zvedl hlavu a podíval se na ni hnědýma, unavenýma očima.

„Ne, měl jsem hrozně divný sen. Radši se ani neptej, co se mi zdálo, protože jsem se nejspíš úplně zbláznil.“

„Myslíš třeba něco o mě a Štefanovi? Nebyl tam kluk, který se jmenoval Samuel a neříkal něco o tom, že se máme spojit? Za blázna tě nemám, pokud se ti zdálo něco podobného.“ usmála se na unaveného kluka. Nejradši by vstal a začal mlátit hlavou do stěny. Nechtělo se mu však vstávat, tak použil desku stolu.

„To nemyslíš vážně? On se pomátl. Nemůžeme jít proti němu. Je to ten nejmocnější První, který kdy byl, teda až na Adriana. Ten je mrtvý, naštěstí.“ oddechl si. Michaela zvedla prst, aby ho opravila.

„Není úplně mrtvý. Rozdělil svoji duši do několika vybraných lidí, aby nikdo nemohl zneužít jeho samého. Byl až moc důvěřivý. Jeho tělo se však nenašlo, nikdy.“ poučila oba. Nechápavě na ni hleděli, což jí za A nebylo příjemné a za B si připadala jako ta, co musí mít pravdu.

„Dobře, díky, ale my nemáme šanci. Viktor je šílenec. Zabije nás všechny.“ vykřikl rozhořčeně. Uklidnil se poté, co se na něj všichni ze třídy podívali s tázavým výrazem.

„Nikdo z nás nemá šanci, proto se musíme spojit. Nevím, proč řekl zrovna nám třem, možná to řekl i jiným, ale nevím. Pochybuju o tom. Říkal ti něco důležitého?“ Christian pokrčila rameny. Netušil co je z toho důležitější. Jestli to, že je Viktor schopný zabít své druhy bez jakéhokoliv slitování, to, že on rozhodne válku, nebo to, že o něm ví úplně všechno? Byl zmatený. Liliana zřejmě také.

„Řekl, že mám Štefanovi věřit. Proč? Co po nás chce? Podle mě to bude past, Lily, neměli bychom věřit nějakýmu šílenci, co tvrdí, že je Samuel. Lily já mu nevěřím.“ přiznal se. Bylo by to pochopitelné. První jsou přece… První jsou První. Oni nepotřebují pomoc od čarodějů, nebo snad jo? Nevěděla. Chtěla se zeptat ještě Štefana, ale on tam nebyl. Cítila se ztracená, nebýt Christiana, možná by se i za ním vydala. Nenapadlo ji, že to může být past.

„Mě řekl, abych tě přesvědčila, že máš Štefanovi věřit. Proč je to tak důležité? Ty mu věříš, ne?“ tvářil se hodně nejistě. Začala o tom pochybovat.

„Co se mezi vámi skutečně stalo? To nebylo jen jeho změnou nálady, že ne?“ uhnul pohledem. Nechtěl o tom nic slyšet, ani jí něco vyprávět.

„Nic ti říkat nemusím. Je to naše věc. Já mu nevěřím a nebudu. Ať si ten samozvaný Samuel poradí sám.“ vybuchl. Zkřivil tvář. I Lily to udělala.

„Pokud to neuděláte, zemřete bez jakékoliv cti. Já si sám nepomůžu, ne teď. Takže si pohněte!“ znělo jim oběma v hlavě. Michaela vypadala docela překvapeně.

„Sakra, on nás sleduje celou dobu? To je nějakej úchyl?“ rozčílil se. Liliana se zasmála.

Chvíli něco spolu řešili, potom si šla sednout. Vrtalo jí to v hlavě. Přece jen by nekontaktoval je, kdyby to bylo vážné. Proč to neřekl třeba králi, nebo ostatním. Přece tu musí existovat něco jako ministerstvo obrany, nebo bezpečí, nebo něco podobného, no ne? Po chvíli zjistila, jak moc se mýlila.

Do třídy vešla Kateřina. Měla vlasy v culíku a vypadala hodně mladě.

„Tahle hodina bude dost podobná tématu, které jste probírali včera v historii. Politika. Existuje i taková hodina, ano. Prosím, nekoukej na mě Filipe tak překvapeně. Bude to jen chvíli, potom se pustíme na práva. Taková občanská výchova.“ spráskla ruce. Stoupla si před tabuli a prohlížela si všechny. „Dobře, co mi řeknete o naší vládě?“

„Je to monarchie?“ zkusila to Lily. Učitelka přikývla.

„Ano, žijeme v monarchii, ale jaké?“ nikdo moc otázce nerozuměl. „Jsme absolutistická monarchie, což znamená?“ nikdo to moc nevěděl. Zřejmě měla dobrou náladu, byla trpělivá a všechno jim vysvětlila. „Vládne jeden jediný člověk. Jedině král. Žádný parlament, senát, nic. Jen on.“ přemýšlela, jak by na tohle reagoval Štefan. Měla za to, že nemá rád královskou rodinu. Možná je znal, o čem silně pochybovala. „Víte, jak se jmenuje náš nynější král?“ přerušil její myšlenky učitelčin hlas.

„David?“ zkusil to někdo. Zřejmě měl pravdu. Kateřina se usmála a pokývala hlavou.

„Ano. Jmenuje se David.“ stále se usmívala. Zřejmě vzpomínala, probrala se a zase povídala. „Tento rod vládne již od začátku. Již od prvního čaroděje. Jejich rod je nejstarší. Což znamená, že i velice mocný…“ takovýhle věci Lilianu moc nezajímají. Vypnula vnímání a zase se snažila přijít na to, jestli má věřit klukovi, kterého nikdy neviděla, bez jakéhokoli odůvodnění chtěl, aby se spojili a šli najít někoho dalšího. No, úplně bez odůvodnění to nebylo, ale kdo by tomu věřil?