Magie v nás

Les

Po snídani se šli všichni zase sbalit. Na tu vílu nečekali, bylo by to na dlouho. Michaela také odešla. Celou snídani se na Lily koukala. Vypadala, jako kdyby přemýšlela, jak ji zabít.

Štefan nebyl schopný se vypravit. Teda, jeho rodiče ho chtěli pustit. Musel slíbit, že jim všechno popíše, až přijde. Zůstali i na oběd, který byl skvělý.

Stáli před vilou a přemístili se. Tentokrát se o to postaral Christian. Bylo to zase jiné. Vzpláli jako pochodně a zjevili se v lese.

„Co teď? Kam jít?“ zeptal se Christian. Štefan vykročil směrem dopředu. Neměl nejmenší ponětí, kam jde, ale šel. Lily s Christianem zase neměli nejmenší ponětí, proč ho následují, ale drželi s ním krok.

„Víš, kam jdeme? Nejdeš za nosem, že ne?“ Štefan se na něj otočil. Byl už unavený, ale to všichni. Šli čtyři hodiny bez přestávky s batohy na zádech. Už si museli odpočinout.

„Nevím, ale zastavíme.“ vděčně se sesunuli na zem. „Co postavit stan? Já bych tady zůstal. Je tu rovná zem a už je asi šest. Za chvíli bude tma. Já nechci jít po tmě.“ svěřil se.

„Bojíš se tmy?“ rejpl si Christian. Zavrtěl hlavou. Vyndal z batohu stan a začal spojovat tyče.

„Ne, ale jsme na území vlkodlaků. Mám k nim respekt.“ položil jednu složenou tyč na zem a začal s další.

„To jsou tak děsivý nebo co?“ zeptala se Liliana, když vstávala Štefanovi na pomoc.

„Ani ne. Jen jsou prostě moc zvířecí.“ zatřásl se smíchem. Lily spojila třetí tyč a čtvrté se chopil Christian. Potom roztáhly plachtu, vložili do ní tyče a tím ji zvedli do výše.

„To je pro dva?“ zeptal se Christian, když si prohlížel stan. Štefan na něj vrhl otrávený pohled.

„Ne je pro čtyři. Když jsem byl malý, vlezl jsem se tam já, sestra, rodiče a Petr. To je pět a tři z nich dospělí. Pořád ti to přijde malý?“ odhrnul plachtu a sundal si boty. „Vezměte sem karimatky a spacáky.“ zavelel a vklouzl dovnitř. Stan měl na boku dvě kapsy. Vždy si tam něco schoval. Našel v jedné z nich komiks. Kapsy zavřel a zase vyšel. Lily mu batoh postavila před stan, hledala ve svém až ho pomalu a pracně vytahovala z úplného dna. Christian jí pomáhal a společně se smáli. Štefan se podíval jinam. Sáhl po svém batohu, rozepnul ho a spacák z něj hned vypadl. Nechal ho navrchu, protože věděl, že ho bude potřebovat jako první.  

Roztáhl si karimatku na kraji, rozprostřel spacák a s úsměvem si na něj lehnul. Liliana se smíchem vešla do stanu, v patách Christiana.

„Kde budeš spát?“ zeptal se, když se podíval, kam si lehl Štefan. Ukázala doprostřed a hodila tam spacák. Odrazil se od země a dopadl na Štefana.

„Bacha, tady spí princ.“ stěžoval si s úsměvem. Nejdřív se jen usmíval, ale nakonec se rozesmál. Liliana se přidala a Christian to taky nevydržel.

„Tak pardon.“ dloubla do něj. Lehl si na bok a prohlížel si oba.

„Myslím, že s tvojí drzostí, mojí inteligencí a tvojí krásou všechny protivníky odzbrojíme.“ vložil se do toho Christian. S krásou ukázal na Lily s drzostí na Štefana. Liliana se začervenala a rozbalila spacák.

„To si nemyslím, ale s vámi to určitě zvládneme.“ chytila oba za ramena a zatřásla s nimi.

Christian se po chvíli zvedl a odešel udělat večeři. Ve stanu zůstala se Štefanem. Prohlížel si ji, možná v ní četl jako v otevřené knize. On byl hrozně nečitelný, nemohla to poznat. Jako kdyby měl kolem sebe plachtu, která bránila jeho tajemství.