Magie v nás

Unesená

Je tu další kapitola a už se blíží konec :-)

Štefan se protáhl a promnul si oči. Sen se mu naštěstí nezdál žádný. Což bylo dobře, protože po snu byl hrozně unavený.

Stál před stanem a vyhlížel ty dva. Ani jeden z nich tam nebyl. Čekal, že když je neuvidí před stanem, šli se někam projít.

„Štefane!“ křikl na něj Christian, který k němu běžel z lesa. Vypadal vystrašeně. „Štefane, Liliana se ztratila. Včera v noci řekla, že jde na záchod a už se nevrátila. Musíme ji najít!“ Štefanovi přeběhl mráz po zádech.

„Ztratila se? Cože? Kdy?“ přiběhl a předklonil se, aby popadl dech.

„Včera, nevím v kolik. Nevrátila se.“

„Dobře. Teď se hlavně uklidni, popadni dech a pomoz mi sbalit stan a všechny věci. Najdeme ji, ale pokud budeš takhle šílet, najdeme ji možná až zítra. Vždyť nemůže být daleko. Není úplně blbá a nešla dál, i když nevěděla, kam jde. Někde bude, neboj.“ mluvil klidně, aby Christiana nějak uklidnil. Vypadal, jako kdyby se nic nestalo, ale cítil se hrozně. Mohlo se jí něco stát, co když ji našla ta druhá smečka? Zatřepal s hlavou a vyhnal tu myšlenku. Tohle se NESMĚLO stát!

Měli sbaleno a vydali se ji hledat. Což nebylo lehké. Narazili na cestu a rozhodli se jít po ní.

„Už ji nenajdeme.“ Christian se bezmocně svalil na zem a dal si hlav do dlaní. Štefan si k němu dřepl.

„Neboj, my ji najdeme.“ usmál se a zvedl hlavu. Něco uslyšel. Spíše měl pocit. Někdo byl blízko nich. Bylo mu to nepříjemné.

„Koho hledáte?“ zeptal se hlas od jednoho stromu. Byla tam opřená holka s krátkými vlasy.

„Kamarádku. V noci odešla ze stanu a už se nevrátila. Neviděla jsi ji? Prosím, že jo? Jmenuje se Liliana, má černé vlasy-“ zvedla ruku a umlčela ho.

„Ztratila se?“ přiběhla blíž. Štefan málem zalapal po dechu. Usmála se na něj.

„Jo. Ty jsi Sofie, že? Jsi od Sněhových, je to tak?“ zarazila se, pomalu přikývla. Podívala se ze Štefana na Christiana a zase zpátky.

„Čarodějka? To myslíte vážně? Sakra! To vás nenapadlo, že tam můžou být vlci? To jste úplně blbí?“ Štefan k ní došel a koukal se jí do očí.

„Potřebujeme vaši pomoc, prosím. Můžeš nás dovést ke smečce? Prosím, vím, jak je donutit, aby s tím přestali. Sofie, vím, že nám nechceš pomoct, ale klidně vyvraždím celou smečku, ale musíme ji najít.“ Chvíli váhala. Nakonec Štefanovi vytrhla Lilianin batoh a rozběhla se do lesa.

Dovedla je do vesnice. Štefan se koukal na všechny strany, Sofie odběhla do nějakého domu a Christian stál za Štefanem a doufal, že se Lily nic nestalo.

„Jak vás to napadlo? Co jste tu chtěli?“ vypálil na ně hned blonďák, který vyšel z domu. Byl to Aurel, kdo jiný?

„Jeli jsme tě najít, vlčku.“ poznamenal Štefan. Kluk se usmál.

„Milé. Fajn. Je jasný, že víme všichni, co se stalo.“ začal a pozval je mávnutím ruky do domu. „Ale vysvětlete mi, jak vás napadlo tábořit zrovna tam?“ posadil je na židle kolem stolu v jídelně.

„Hele, teď není čas zkoumat, jak nás to napadlo. Prostě jsme nevěděli, kde jsme a byli jsme unavení. To je všechno. Nenapadlo mě, že ji unesou, že by se k nám i jenom přiblížili. Prostě jsem nemyslel. Pomůžeš nám, prosím.“ kluk se zamyslel. Měli hodně práce s druhou smečkou, museli něco vymyslet a tohle mohla být právě ta příležitost. Z myšlenek ho vytrhla hudba. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se, kdo mu volal.

„Ano Alane?“ oslovil volajícího. Sofie se narovnala. Podíval se na Štefana a Christiana a přikývl. „Je tam, jo? Jmenuje se Liliana. Čarodějka. Budeme čekat u říčky. Nažeň ji tam a bez zlomenin, jasné?“

„Takže je u nich? Stalo se jí něco?“ začal se vyptávat Christian. Byl úplně bledý strachy.

„Nestalo se jí nic. Máme hodně času, nebojte. Provádí to v noci, takže si můžete odpočinout a zabydlete se.“ Vyvedl je z domu a kráčel k jiné budově. Byla větší než jeho dům namalovaná na bílo se zelenou střechou.

Štefan s Christianem byli v jednom pokoji, Lilianiny věci odnesli do druhého.

Liliana seděla na posteli a přemýšlela, jak utéct. Z noci si moc cestu nepamatovala, ale lepší být ztracená, než zůstat tady. Zatím nikoho nepotkala. Teda kromě těch únosců, kteří ji mrskli do malého pokoje a zamkli. Jenže teď se začala nudit a musela nějak zaměstnat mozek.

Po deseti dlouhých minutách se ozval zvuk klíče v zámku. Ve dveřích stál o pár let starší kluk než ona. Prohlížel si ji zvědavě a pobaveně.

„Tak takhle vypadá Liliana Stránská. Nečekal jsem, že budeš tak mladá, myslel jsem, že jsi starší.“ přiznal a posadil se vedle ní. Odsedla si. Nebyla na něj zvědavá. Ale zajímalo ji, jak to, že ji zná jménem. Nikdy ho neviděla, ani tady nikdy nebyla.

„Zklamání, že?“ podepřela si bradu rukou a koukala se do zdi. Podíval se na ni jako šelma na kořist.

„Trochu.“ zasmál se a vstal. „Tak večer.“ zamával jí a zabouchl dveře. Nevěděla, že vytáhl mobil a párkrát ji vyfotil. Ale toho by si všimnout nesměla. Hned začal psát zprávu, přidal k ní pár fotek a odeslal. Tvářil se potěšeně a zákeřně. Ještě jednou si přečetl, co bylo napsané nad jeho odeslanou zprávou. Chci tu holku! A hlavně fotku!!! Pod fotku ještě připsal: Tady ji máš, večer bude moje.

Hned jak odešel, si lehla na postel, na které doteď seděla a přikryla si oči rukou. Nemohla přestat myslet na to, jak utéct. Jenže najednou jí do mysli vnikla jiná myšlenka, vzpomínka. Na to, jak si s Christianem vyměnila živly. Bylo to úžasné. Věděla, že ji má rád, dával to jasně najevo, ale ona se musela rozhodnout, jestli chce dál pátrat po Štefanově tajemství, nebo si vybere Christiana. Nechtěla si vybrat, ale šlo to vůbec? Znala je chvíli, a co když se z jednoho z nich vyklube hajzl, který jí ublíží? Nechala to plavat, i když už byla rozhodnutá.

Zase se otevřely dveře. Stál v nich starší muž s černými vlasy s šedinami. Usmál se na ni mile. Přeběhl jí mráz po zádech.

„Ahoj.“ pozdravil ji a zavřel za sebou dveře. „Máš hlad?“ uvědomila se, že nejedla od ráno. Jenže, co by jí dal? Viděla až moc filmů o unesených a nechtěla riskovat. Zřejmě to na ní poznal a odešel. Přišel s talířem a hrnkem. „Nevěděl jsem, jestli radši rohlík nebo chleba, tak jsem vzal oboje.“ podal jí talíř. Byly tam dva rohlíky a dva kajíce chleba. Také tam byla šunka a sýr. Měla hlad, vzala si rohlík se sýrem a čaj.

„Děkuju.“ zamumlala s plnou pusou.

„Tvoje jméno?“ zeptal se, když stál u dveří.

„Lily. Co ode mě chcete?“ zeptala se zoufale. Muži přeběhl po tváři stín. Zřejmě nebyl rád.

„Když se domluvíme, nic se nestane. Lily, jsem z jiné smečky. Možná jsi o nás slyšela. Sněhoví. Pokud ne, nevadí. Chci ti pomoct. Budou večer čekat u jedné malé říčky na sever odtud. Večer tam běž. Poběžím za tebou. Postarají se o tebe. Ale musíš tam běžet.“ Lily něco napadlo.

„Mluvil jste s nimi?“ přikývl. „Nevíte, jestli jsou s nimi i moji kamarádi? Štefan a Christian.“ zavrtěl hlavou. O tom nemluvili.

„Nevím, Lily, prosím věř mi. Pokud to bude třeba, použij kouzlo.“ podívala se na něj zklamaně.

„Já neumím kouzlit.“ zašeptala. Vlkodlak se zamračil, ale nijak se nevyjadřoval.

Večer ji někdo jiný vytáhl z jejího pokoje a dovedli k táborovému ohni.

Tak, dost záludná otázka. kdo toho kluka požádal o její fotky? 

Za chyby se omlouvám, nečetla jsem to :-(