Magie v nás

Víly

Michaela šla velkou širokou chodbou k obrovské místnosti, v níž se odrážely znepokojené hlasy. Jakmile vešla ona, hlasy utichly.

„Jsi poslední?“ zeptala se bruneta s šedýma očima. Izabelu moc nemusela. Ale byla nejmocnější ze všech.

„Jistě. Co se děje, že jste zavolaly i mě?“ Izabela na ni ukázala prstem.

„Ty jsi je nechala jít na tu výpravu a nám jsi nic neřekla? Mě jsi nic neřekla? To je hrubé porušení zákona. Uvědomuješ si to?“ hned se na ni utrhla. Michaela se změnila na svoji typickou podobu. Dlouhé vlasy jí na konečcích zrudly, zestárla na dvacet pět a ze zad jí vyrostla křídla.

„Už je dostatečně starý, Izabelo, nepotřebuje chránit, jako malé dítě.“ z řad ostatních víl vstala jedna, dost známá víla. Černé vlasy měla tentokrát zapletené do copu.

„Není dítě, ale není až tak schopný, že může měřit síly s Viktorem.“ Michaele se před očima zjevil sen o tom, jak ji zabil pomocí jednoduchého znaku. Jak lehké by to bylo udělat člověku?

„Kdo řekl, aby se měřil s Viktorem? Řekla jsem, že je dospělý. Tahle výprava vede k vlkodlakům, ne k Viktorovi. Proberte se! Oni nejsou hloupí.“ ubezpečila je Michaela. Ozval se šum. Moc o Viktorovi nemluvily. Byl něco jako Ďábel pro lidi. Akorát, že Ďábel je jeho mírumilovná kopie.

„Potom tu je ještě Liliana. Proč jsi nám o ní nic neřekla?“ vybuchla znovu Izabela. Přesně kvůli tomuhle ji neměla ráda. Obdivovala ji, jak dokáže řešit situace, ale její jednání s lidmi bylo nepříjemné.

„O ní? Proč o ní? Ještě mi řekněte, že vám mám říkat o každém člověku, který se na Štefana podívá. Co s ní má být? Má ho ráda, no a? Která z nás se ještě nezamilovala?“ podívala se po všech.

„Ona je naše zkáza. To kvůli NÍ začne válka.“ Michaela otevřela pusu. Začala se usmívat, až ten malý neškodný úsměv přešel v hlasitý smích.

„Liliana? Ona nikdy. Neumí kouzlit. Je neškodná.“ Izabela práskla do stolu před sebou. Všechny okenice v místnosti se otevřely a místnost zaplnil ledový vzduch.

„Narodila se 7. 10.“ obeznámila ji „Není neškodná!“ vyštěkla. „Já navrhuji, abychom je oddělily. Jednou pro vždy. Kdo je pro?“ Michaela čekala, že jich bude míň.

„Proč? Ona ho miluje, nikdy by mu neublížila. Přemýšlejte chvíli. Jsou to děti. Nic než jen děti. Copak můžou zničit svět?“ bylo to naprosto absurdní. Některé víly přikyvovaly.

„Když je rozdělíme, bude to to nejlepší pro lidi i pro nás.“ Michaela vydala zvuk, jako přidušený smích.

„Jasně. Pro lidi. Pověste mi, kolik z nás bylo s lidmi, když válčili s Lepšími? Myslím že tři. Jen tři. Ty Izabelo,“ ukázala na ni prstem. „vzpomínám si na jednu báseň. Každá z nás ji zná. Myslím, že byla nějak takhle:

‚Já nevím, co to vskutku je se mnou,
že jsem tak zarmoucen;
jak dávnou tu báji temnou
mám vypudit z hlavy ven.

Stmívá se, chladný vzduch vane
a klidně plyne Rýn;
jen temeno hory plane
tam slunce, dole stín.

Překrásná panna s tváří,
jež podivný má jas,
tam zlatými šperky září
a česá svůj zlatý vlas.

A s hřebenem zlatým si hraje,
zabrána do zpěvu;
ta píseň tak čarovná je,
tak mocného nápěvu.

Tu na plavce v člunu padne
tak divoký stesk a žal;
on nevidí skály zrádné,
zrak nahoru upírá dál.

Vím, klesne pak pod temnou vodu
člun s plavcem, končí báj;
to písní svou, plnou svodů-“ nestihla to dokončit. Izabela ji přerušila těsně před koncem.

„Přestaň!“ zaječela a vykročila k ní. Michaela však chtěla, aby bylo po jejím.

„jej strhla Lorelei.‘ Chabý popis, že? Nejsi blondýna.“ Izabela už stála u ní, rudá vzteky.

„Odejdi.“ řekla tiše. Tak vztekle, že kdyby zakřičela, byla by to snad pochvala.

„Kolik lidí jsi zabila? Stovky? Kolik zabijí oni? Ti dva nic neudělají. To, že je Štefan tvůj syn neznamená, že budeš trestat každého, kdo se ho dotkne. Izabelo,“ řekla prosebně. Věděla, že s ní nehne. Byla rozhodnutá, ale mohla to zkusit. „Jediný, kdo zničí svět, bys byla ty. To v tobě je ten problém. Oni mají moc, kterou by nám mohli pomoct a když je ty rozdělíš, půjdou proti sobě a stane se to, jak ty říkáš. Chceš pro Štefana to nejlepší? Liliana je to nejlepší. Říkej si, co chceš. Buď naštvaná, ale tohle je pravda.“ Izabela stála němá na místě.

„Odejdi! Hned! Jsi dočasně vyloučena. Sbohem.“ usmála se na ni a ztratila o ni zájem. Michaela se zatvářila překvapeně, ale otočila se zády a vyšla z místnosti. Slyšela za sebou Izabelin hlas, jak rozhodla, že Štefana a Lilianu oddělí. Což bylo to úplně poslední, co by Michaela chtěla. Další krev na rukou. Další krev přítele. Zjistila, že pláče. Nevěděla z jakého důvodu. Jestli proto, že ji vyloučily a ona se nesměla vrátit, nebo kvůli tomu, že zabijou Lilianu?

Došla k sobě domů. Sesunula se na postel, kde začala vzlykat. Zase se změnila na šestnáctiletou holku v riflích a dámské košili.

Stála před bariérou jejich vesnice. Stále měla křídla, jenže jakmile překročila hranici, zmizela. Byla si jistá, že se nevrátí, dokud ji nepřijmou zpět. 

Jak se vám tahle kapitola líbila? Co říkáte na Štefanovu matku a na Michaelu?