Kluk z kavárny

Kapitola 6.

Po těžkém úmorném dni se konečně dostal domů. Ani si nesundal sako a rovnou sebou kydl do křesla. Hlavou se mu honila myšlenka, že by se měl konečně najíst, protože celý den do sebe nic nedostal, a to už se blížil čas večeře. Neměl ale chuť. V noci špatně spal, dopoledne se účastnil zdlouhavé konference, která se protáhla o dalších pár hodin, protože se řešily Erwinovy přestupky a chování vůči zaměstnancům. Kdyby Erwin nevyváděl, neskákal do řeči a několikrát po sobě všem nevyhrožoval, mohli to spláchnout za hodinu, možná míň.

I přesto, že byl Levi jmenován ředitelem – s účinností od nového roku, do kterého trvaly necelé tři měsíce, necítil se jako vítěz. Dnes mu bylo opravdu mizerně, ani nevěděl proč. Dobře, pár tipů měl – hlad, únava, vřeštící Erwin… mimo to taky fakt, že dnes neměl šanci vidět Erena. Napadlo ho, že by den zakončil v Trostu, ale to by znamenalo, že se uvidí také s Erwinem, a vzhledem k tomu, jak moc se dnes Erwin vytočil, rozhodl se nepřilívat olej do ohně a zamířil rovnou domů. Zítra se tam ale zastaví. Musel ho vidět. Musel s ním mluvit. Už před nějakou dobou si uvědomil, že mu ten klučina nedá spát. Kdyby měl šanci – kdyby mu ji Eren dal, ucházel by se o něj, jak se sluší a patří. Věnoval by se mu, zahrnoval by ho láskou a něhou, kterou si Eren zaslouží. Dal by mu najevo, že se mu líbí a že by si s ním někdy chtěl vyrazit. Brunet byl ale natolik znechucen chováním některých alf, že si k sobě nikoho nepustil.

Vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo své nové sekretářky. Tedy budoucí sekretářky.

„Levii? Můžeš prosím zavolat za půl hodinku?“ vyhrkla ve spěchu Hanji. Podle tlumeného zvuku si zřejmě ani neuvědomila, že má prst přes mikrofon.

„Jasně, dej si načas,“ odpověděl a zavěsil. Koukl na displej, jako by na něm mělo být napsáno, proč je Hanji v takovém presu a proč v pozadí slyšel dětský křik. Ať o tom přemýšlel, jak chtěl, nedávalo mu nic smysl. Hanji děti nemá a nikdy se nezmiňovala o žádných třeba od někoho z rodiny nebo od přátel, toho by si Levi všiml.

Položil mobil na stolek a zvedl se z křesla. Půl hodina mu stačila na příjemnou horkou sprchu.

***

Hanji se v náručí snažila utěšit dítě. Dokola mu opakovala, že se nic neděje, že všechno bude dobré, ale tím se spíš snažila uklidnit sebe. Zatímco ho křečovitě svírala na hrudníku a nervózně s ním houpala, z ložnice se ozývaly plačtivé, bolestné steny. Hned, jak jí zavolala Annie, spěchala do kavárny, vzala Erena do auta a odvezla ho do nemocnice, kde mu sice něco píchli, ale Hanji si nebyla jistá, jestli to vůbec zabírá. Už je to pár hodin. Možná, že to ze začátku jenom oddálilo, ale Eren je momentálně v obrovských bolestech.

Brunet seděl na posteli, svíral si hrudník, kde ho to bolelo nejvíc, a plakal. Jeho tělo toužilo po alfě. On ne. Bál se. Tohle byla jeho první říje od porodu. Za ten necelý rok zapomněl, jaké to vždycky bylo. Zase byla pravda, že tenkrát měl někoho, kdo mu od té bolesti pomohl.

Prosil nějakou neznámou sílu, aby mu ulevila. Nechtěl se takhle cítit. Nechtěl to. Jestli má tohle znovu zažívat pořád dokola, to raději nechtěl ani žít.

Dlaní zaplul do svých kalhot. Jeho penis byl na dotek příšerně bolestivý, ale byla to jediná možnost, jak si od říje ulevit.

Bolelo to. Tak moc.

***

Hanji položila miminko na rozložený gauč. Jemně ho pohladila po hlavičce, aby se mu zdály jen krásné sny, a vytočila Leviho číslo.

„Děje se něco?“ zeptal se černovlásek. Zrovna si připravoval něco malého k jídlu.

„Jo, děje,“ přiznala bruneta a promnula si obličej, „ale nějak to zatím zvládám.“