Kluk z kavárny

Kapitola 8.

Přál si tu někdo Kluka z kavárny? Poslední žádost o další kapitolu této povídky mě nějak hecla se k tomuto příběhu vrátit, protože - jak jsem zmínila - nehodlám tento příběh nechat nedokončený. Asi k němu mám nějaké citové pouto, či co. Ale o svých pocitech k této povídce se rozepíšu až v poslední kapitole o Faktech.

Budu se snažit - a fakt budu na sebe přísná! - psát ty kapitoly trochu častěji, sice jich nebude moc. Tato povídka už od začátku neměla být kdovíjak dlouhá (to Impressionism taky ne a jak to dopadlo :))

Tak si tedy užijte osmou kapitolu! Musím podotknout, že začínáme hezky zlehka. :3

><><><><><

Mladý Yeager byl celý den děsně nervózní. Nejen kvůli Levimu, který ho přistihl, jak fantazíroval o sexu, ale především si dělal starosti ohledně Erwina. Už to byla nějaká doba, co si ho ředitel zavolal k sobě na kobereček, nebo mu poslal esemesku. Něco ho donutilo se stáhnout a Eren nepochyboval o tom, že v tom měl prsty právě Levi, který tu posledních pár dní zadarmo vypomáhá.

Při přípravě limonády tajně koukl po černovláskovi, co zrovna hovořil se zákazníky u stolu. Jeho úsměv vypadal naprosto odlišně od toho, který Ackerman věnuje jemu. Je takový na všechny? Má pro každého člověka na světě jiný úsměv? Nebo je opravdu tak šťastný a plný energie z toho, že může obsloužit zákazníka? Co pak ale znamená ten úsměv, který mu hraje na tváři, když mluví s Erenem?

Na moment zavřel oči. Už ho nebavilo se pořád ptát a nedostávat odpovědi. Od doby, co znal Leviho, cítil návaly motivace a odhodlání udělat nějaký krok. Dnes byl tento pocit velmi silný.

Jejich pohledy se setkaly a mladý Yeager zažil něco, co dosud patřilo jen do romantických seriálů.

Levi se nezdráhal se usmát. Ne, že by se do teď neusmíval, ale pro Erena přece jenom schovával jiný úsměv.

Krucinál. Ty motýlky v břiše už zažil tolikrát, ale se špatnou osobou... Víc se mu z toho dělalo špatně, než aby mu to bylo příjemné. Zamilovanost patřila na seznam věcí, které si zakázal.

Hm? Přiznal si, že je zamilovaný...?

„Tohle prosím do rohu k oknu," řekla Annie a položila sklenici s ledovou kávou k Erenově ruce tak, že ho postudila, čímž se brunet dostal ze svých hlubokých myšlenek.

Jemně sebou cukl. Hned však sklenici odnesl. Když se míjel s Levim, na tváři se mu objevil úsměv. Zřejmě by měl svůj seznam přehodnotit.

Když ho tenkrát opustil přítel, nemyslel na nic jiného, než na svého synka, který se stal prioritou číslo jedna. Nepotřeboval nikoho, aby mu zamotal hlavu a po pár měsících – co měsících – týdnech! ho opustil. Jestli měl někdy s někým být, pak v něm potřeboval mít oporu.

Což v Levim doposud měl.

„Tak zatím!" zavolala Annie. Hned, jak se s cinkáním zvonečku zavřely dveře, nasadila si do ucha druhé sluchátko, a mizela v dáli. Venku už bylo pořádně šero, že měl člověk pocit, jako by byla hluboká noc.

Možná i kvůli tomu se dnes Levi cítil docela vyčerpaný. Se zívnutím přejel mokrou hadrou po stole. Rychle zamrkal, aby zahnal slzy, a několika rychlejšími pohyby utřel celou skleněnou plochu.

„Bar je hotový," oznámil Eren a ruce si položil do kapes na zástěře. Sledoval svého nadřízeného zpovzdálí.

„Můžeš jít domů, já ještě vytřu," pověděl s dalším zívnutím černovlásek.