Kluk z kavárny

Kapitola 15.

Wow. Upřímně jsem si kolikrát říkala, že tu povídku nechám nedokončenou, protože jsem v průběhu jejího vzniku řešila tolik věcí, že jsem zapomněla na zápletky, které jsem do ní chtěla vložit. Jsem fakt překvapená, že jsem ji dokázala dopsat, a jsem překvapená, kolik lidí ji stále čte a kolik lidí baví. Prostě wow.

Moc děkuji všem, kdo na ni trpělivě čekali. ♥ Vím, že to se mnou není (a ani nebude) lehké. :'D Ještě mám ve svém osobním životě obrovský zmatek, který se ne a ne usadit a dát pokoj. Proto nechci nic slibovat.

Jak jsem psala u minulé kapitoly (psala jsem to tam, že jo?), mám rozepsanou SasuNaru povídku, kterou ani nevím, kdy začnu přidávat, nebo ne, páč... Co si budem, teď je v mém životě všechno strašně nepředvídatelné, všechno se mění z minuty na minutu... No, uvidíme. :3 Budu se snažit vám ji sem nějak začít nahazovat asi v sprnu, ať mám pár kapitol rezervu a vy nemusíte tak dlouho čekat. Doufejme, že mi to vydrží. :D

Tak tady máte poslední kapitolu. :3 Doufám, že si ji užijete. :3

><><><><><

Dveře se otevřely a v nich zůstal stát mladý muž. Hleděl na ředitele před sebou s prosebným, a přesto pevným výrazem.

„Hanji, dones mi– Aha, to seš ty. Jsem nevěděl, že přijdeš tak brzo," pověděl nezaujatě Erwin a položil na stůl krabičku cigaret. Jak uviděl toho, kdo mu dneska ráno volal, přešla ho na tabák chuť.

„Promiň, ale je to opravdu naléhavý."

„Zněl jsi naléhavě, to musím nechat. Tak, kolik chceš půjčit?"

„No... nejde ani tak o půjčku. Potřeboval bych to... zaplatit."

Blondýn pozvedl obočí. „Kolik?"

„Pět– pět a půl..."

„Tisíc?"

„...milionů."

Erwin se upřímně rozesmál. „Děláš si prdel, ne? To ti nikdo nezaplatí, leda že bys prodal svoji shnilou duši, pokud teda má nějakou cenu. Půjčit bych ti půjčil, ale nezapomínej, že máš u mě dluhy i minula, a jenom ti tak mimochodem připomínám, že jsi ani jeden – ANI JEDEN nesplatil."

„Nemám ti to všechno, jak splatit. Musím... musím odjet..."

„Nemůžeš přijít a čekat, že vezmu tvůj dluh na sebe za nic. To je prostě bláznovství."

„A co... kdyby to někdo odpracoval za mě? Nesejde na tom, kdo ti ty peníze bude splácet, ne?"

„Koho sem pošleš, prosím tě? Nějakého bezďáka? Říkám ti, že seš blázen, vždycky jsi byl! A teď se mi raději pakuj z očí! Jenom tě vidím a zvedá se mi žaludek."

„Je to omega!" vyhrkl rychle. Věděl, že na tohle Erwin slyší. „Je to moc hezkej, hodnej kluk. Je i pracovitej! Určitě ti ten dluh splatí rychle! Za něj bych dal ruku do ohně!"

Erwina začala nabídka zajímat.

„Kolik mu je?"

„Je stejně starý, jako já. Chodili jsme spolu do školy."

„A vy dva...?" zvedl obočí.

„Už ne. Dneska se s ním rozejdu."

„Aha," kývl velmi pomalu. Nabízela se mu vlastně velmi výhodná nabídka. Na to, jak moc miloval peníze, teď na ně nemyslel tolik, co na toho omegu, kterého mu ten slizoun právě prodal. „Dohodnuto. Já za tebe zaplatím dluh a ten kluk u mě bude pracovat, aby to všechno splatil," podal si s ním ruku. „Ale zjistím, že to je podvod–"