Krkavec

1.

Seděla jsem v okně a sledovala větve, divoce se zmítající ve větru. Něco na té síle mě vždycky fascinovalo. Byla jsem jiná, věděla jsem to. Každý, koho jsem znala, v tomhle počasí prostě okna zabednil a vyhledával teplo pod dekou u televize či krbu.

Já ne.

Kdybych mohla, sedla bych si klidně doprostřed zahrady a nechala se bičovat divokými poryvy větru, užívala si hudbu kvílících větví, ohýbaných příliš velkou silou.

Jenže to by mě matka nejspíš nechala někam zavřít.

Muselo mi to stačit takhle. Vymluvit se na únavu a skrýt se ve svém pokoji. Ve tmě, přitisknutá tváří na ledové sklo, toužebně sledujíc listy vířící jen pár metrů ode mě. Srdce mi bušilo silněji a přesto mě naplňoval podivný klid. Když na okno mého pokoje dopadla první sprška podzimního deště, neodolala jsem a otevřela jej.
Během okamžiku celou místnost naplnil chladný vzduch a vůně bouřky. Zavřela jsem oči a jen si to vychutnávala, tu bouři, co ke mně byla rázem o něco blíž, jak šeptala mé jméno.
Někde dole bouchly dveře.
„Evelyn, ty máš otevřené okno?!" zazněl matčin podezřívavý hlas. Rychle jsem ho zavřela.
„Na chvilku jsem ho otevřela, ale už je bezpečně zavřené, neboj," zavolala jsem na ni, aby neměla potřebu mě jít překontrolovat. Úplně jsem ji viděla, jak nade mnou pokroutila hlavou.

Nechápala mě. Nikdo z nich. Nemohli.

Moji rodiče byli jako z televizní reklamy. Úspěšní realitní makléři s blond vlasy a až nepřirozeně zářivým chrupem. Bylo jasné, že až se jim narodí dítě, bude to světlovlasý andílek, přesně jako oni. Byla jsem. První tři roky života mě dokumentují fotky jako blonďatou holčičku se modrýma očima. Pak mi ale vlasy začaly tmavnout a oči získávaly nádech spíš do zelena. V sedmi letech už byly hnědé, bez jediného světlého odlesku. Teď, v mých sedmnácti, byly moje vlasy téměř černé a oči byly zelenohnědé.
Já za to byla ráda, nebyla jsem typ, který by zapadal mezi blondýny. Otec to však viděl jinak. Když mi bylo jedenáct, jeho hádky s matkou vygradovaly do bodu, kdy jsme jako jedna velká příkladná rodina jeli podstoupit testy otcovství.
Dnes jsem pro celou tu situaci už měla víc pochopení, ale tehdy jsem to vnímala jako zradu. Můj táta byl přesvědčený, že nejsem jeho. Že jsem cizí. Že mě matka měla s někým jiným, nebo mě možná v porodnici vyměnili. Nebyla jsem jim podobná ani jednomu. Nesnášela jsem hudbu, kterou milovali, filmy, které po večerech sledovali, život, který vedli. Oni chtěli trávit volný čas na golfu, já v lesích, na horách. Milovali léto a pláž, já deštivé dny a noční bouřky – čím divočejší, tím lepší.
Čím víc se můj vzhled měnil, tím víc si byl otec jistý, že zná důvod. Já nebyla jeho. Jejich. Byla jsem podstrčený vetřelec.

Přesto nikdy nezapomenu, co s mou jedenáctiletou duší udělalo, když otec zjistil, že jsem opravdu jejich dcera. Že jsem jejich krev. Když jsem viděla, že se mu neulevilo. Naopak.
Od té doby jsem o nich nedokázala víc uvažovat jako o mámě a tátovi. Ne, když tolik doufali, že jsem jen někdo, koho jim omylem podstrčili. Od toho dne pro mě byli jen matkou a otcem. Příbuznými, ale ne rodinou.

Jejich výtky, abych se přestala zaobírat těmi emo nesmysly a gotikou jsem nevnímala. Nebyla jsem emo. Nefascinoval mě vlastně žádný styl nebo móda. Já prostě jen milovala černou a rudou. A že jsem při poslechu populární moderní hudby znechuceně krčila celý obličej? Sakra že jo. Zbožňovala jsem klasiku, u té jsem se dokázala uvolnit. A nebo starší rock, ten měl ještě trochu náboj.
Tiše jsem poslouchala, jestli neuslyším vrznutí třetího schodu na znamení, že mi matka neuvěřila a jde mě zkontrolovat, ale nestalo se tak. Mohla jsem tak dál sedět v okně a sledovat naši zahradu, za kterou pak už jen začínal neudržovaný les. Vítr se již trochu zklidnil a zvuky bouřky už nebyly tak intenzivní, dala jsem si tedy do uší sluchátka a pustila si svou nejoblíbenější pasáž pro tyto chvíle Storm od Vivaldiho.

Rytmus srce se mi sladil se smičci, svaly se uvolnily a duši mi naplnil pokoj.

V tom jsem na kraji lesa rozeznala postavu. Srdce se mi divoce rozbušilo. Stál tam mladý muž, celý v černém, poryvy větru mu rozevlávaly dlouhé vlasy, které se v jejich rytmu zmítaly kolem jeho tváře. Dešťové kapky se tříštily o jeho tělo a tehdy, v ten jeden okamžik jsem si tam přála stát s ním. Mokrá, prochladlá, volná.

Neviděla jsem mu do tváře, když jsem si vytáhla sluchátko z ucha, abych si ho prohlédla lépe, nebyl tam. Stál příliš daleko, abych mu viděla do tváře, přesto mě k němu cosi lákalo. Možná jsem si ho jen vysnila, jen se mi zdál.

A možná se i snílkům sny někdy plní.