Krkavec

8.

Nedokázala jsem potlačit zasmání. Představa Corvina s mobilem byla... Zvláštní. Ale na něm bylo zvláštní úplně všechno, takže by mě to vlastně vůbec nemělo překvapit. V polospánku jsem ještě zaznamenala něco, co snad znovu byly jeho rty v mých vlasech, ale to už jsem byla natolik mimo, že jsem si tím nemohla být jistá.

Že se včerejší noc nestala jen v mé hlavě dokazoval papírek s telefonním číslem napsaným pevným, úhledným rukopisem. Uložila jsem si číslo do mobilu a celý den hned vypadal tak nějak... Hezčí.

C oho mohlo ještě vylepšit? Corvin, stojící v džínách, bílé košili a krátkém černém kabátě kousek od našeho domu. Ano, ten by mohl.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem překvapeně, sotva jsem se k němu dostala.

"Doprovodím tě," roztáhl rty ve vřelém úsměvu a já mu jej musela chtě nechtě opětovat.

„Co vlastně celé dny děláš?" napadlo mě, když jsme chvilku kráčeli mlčky.

„Čekám na tebe," pousmál se. „Hodiny, dny, týdny a roky. Toulám se světem a čekám, až mě zavoláš. Někdy, když narazím na něco, co by se ti mohlo líbit, tak to schovám do doby, než se znovu setkáme. Je toho už velmi slušná sbírka," mrkl na mě a nejspíš čekal, co na to řeknu.

„Víš, já myslela spíš kde pracuješ," oplatila jsem mu mrknutí a když se zasmál, srdce mi zaplavila vlna tepla.

„Nemusím. Občas koupím i jiné věci, než dárky pro tebe. A ty časem obvykle získají na ceně. Mám společnost, zabývající se starožitnostmi. Takovými, jako jsem já," ušklíbl se pobaveně a tentokrát jsem se rozesmála já.
„Tak jestli jsou všechny takhle zachovalé, možná bych měla i já o pár kousků zájem," rýpla jsem si do něj a jemu se nebezpečně zablesklo v očích.

„Nestačím ti snad, Rar?" zabručel a než jsem se rozkoukala, přitáhl si mě k sobě. Jeho silné paže mě svíraly v objetí a naše obličeje od sebe dělilo jen několik málo centimetrů. Neodolala jsem a pohladila jeho hladce oholenou tvář. Nevypadal na víc jak pětadvacet, ale podle toho co říkal mu bylo přes pět set let.

„Zatím si nejsem moc jistá, Diavoli," zabroukala jsem hravě.

Oba jsme se zarazili. 

„Diavoli, tak jsem ti říkala, viď? Ďáble. Stea Mea. Má Hvězdo. Rar. Vzácná," vydechovala jsem překvapeně. Najednou pro mě ta slova byla stejně přirozená jako ta, která jsem říkala celý život. V Corvinových očích se třpytily slzy.

„Ty si opravdu pamatuješ, Rar. Nechápu... Jak... Nikdy předtím se to nestalo," šeptal a sklonil se, aby se mohl čelem opřít o to mé.

„Jaký je to jazyk, Corvine? Odkud to pocházíme?" zavřela jsem oči, abych zmírnila všechny ty vjemy zaplavující mi mysl.

„Hunedoara. Tak se jmenuje město, kde jsme se potkali. Není velké a je obklopené horami. Dnes je to západní Rumunsko, ale tehdy... Tehdy to byla Transylvánie."

Překvapeně jsem se o kousíček odtáhla, abych se na něj podívala. To jako fakt?! Na druhou stranu... Ano. Přesně tam by mi Corvin pasoval.

„Bojíš se mě teď?" zeptal se se zájmem a já se musela usmát.

„Jsi prastará nesmrtelná příšera," naklonila jsem se k němu. „To, odkud jsi, už je vlastně úplně jedno, Diavoli." Prudce se nadechl a díky vzájemné blízkosti jsem viděla i jak se mu rozšířily zorničky. Lehce pootevřel rty a rázem to bylo to jediné, na co jsem se dokázala soustředit.

„Evelyn..."zaúpěl a bylo vidět, jak bojuje sám se sebou. Koutkem oka jsem zaznamenala povědomou tvář. Učitel, co mě posledně pouštěl domů dřív, mě zpražil nevraživým pohledem a já si v tu chvíli byla jistá, že jsem přišla o své pohodlné místo ve stínu před jeho pozorností během vyučování.

„Měla bych jít," odtáhla jsem se od Corvina na délku paží. „Nebo budu mít malér."

Jen tiše přikývl a rozešel se směrem ke škole. Mou ruku však stále nepouštěl.
„Užij si den," popřála jsem mu, než jsem se od něj otočila, abych mohla vejít do školy.
„Užiju. Hned, jak nějak přetrpím ty hodiny bez tebe," odpověděl dost nahlas, abych ho slyšela. Já i dvacet dalších lidí, co se na poslední chvíli motali kolem vchodu. Jen jsem zavrtěla hlavou a vešla.

Podle pohledů, kterých ke mně rázem směřovalo o dost víc než obvykle, nebyli učitelé ti jediní, na jejichž hledáčku se dneškem počínaje objevím. Podívala jsem se na skupinku dívek i chlapců, co dali hlavy dohromady, jak jsem se k nim blížila.

Corvin možná byl nějaká nadpřirozená bytost a já ho možná milovala ve všech svých životech, ale byla jsem to pořád já. Ta divná holka. Takže mi ty jejich pohledy a tlumeným hlasem mumlané dohady byly značně u zadku.

Říct, že se den vlekl, by bylo podhodnocení situace. Učitel si zřejmě naše náhodné setkání nenechal jen pro sebe, protože jsem byla vyvolána snad v každé hodině. V některých opakovaně, jako kdyby se mě snažili na něco nachytat. Když se jim to nedařilo, ti lepší to prostě vzdali. Ti horší si vybrali ve třídě někoho jiného, na kom si schladili žáhu. Ke konci poslední hodiny už si toho všiml snad každý ve třídě. Byla jsem si celkem jistá, že jestli to takhle půjde dál, tak se domluví, cestou domů mě zavraždí a mé zohavené tělo pohodí v lesích.

Nevěděla jsem co to způsobilo, ale když mě v posledních minutách poslední hodiny učitelka vyvolala na rychlé přezkoušení z nové látky, měla jsem toho dost. Poprvé v životě jsem se postavila proti učiteli.