Krkavec

7.

„Co tím myslíš, jestli si pamatuju?" nechápala jsem.

„Ten večer, tehdy jsem tě znovu požádal o ruku," hlesl tiše. A tehdy mi to došlo. Můj sen nebyl snem. Byla to vzpomínka. Proto jsem ho tolik potřebovala mít u sebe. Protože jsem si někde tam uvnitř pamatovala, jak moc jsem ho tehdy – a možná ještě dřív – milovala.
„To se nepamatuji, jen ten walz. Na jeho konci jsem se probudila a tys... Tys tam nebyl. Nepamatuju si, že by mi někdy bylo tak zle, jako když jsem zjistila, že nejsi u mě," přiznala jsem.

„Tyhle sny... Evelyn, zdají se ti často?" zeptal se a naklonil hlavu ke straně jako zvědavé štěně.

„No... Ne takhle intenzivní, a tys byl jen ve dvou, ale sny o minulosti mám celý život. Zřejmě mám i ve snech skvělou fantazii, protože jsou velmi realistické. Některé jsou o revoluci, jiné o zlaté horečce v Americe, další o nádherných východech slunce ve Skotské vysočině..."

Cítila jsem, jak se napjal ještě o trochu víc. „Evelyn, tam... Tam všude jsi byla. My oba jsme tam byli." Nechápavě jsem se na něj podívala. Takže moje nejkrásnější sny byly vlastně vzpomínky? Potom ale... „Co mé noční můry?"

„Jaké?" zeptal se se zatajeným dechem.

Znovu jsem zavřela oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mu zrovna teď chci vyprávět všechny své zlé sny. Sevřel mě však pevněji, aby mi dodal sílu a já si opřela čelo o jeho rameno a začala vyprávět. O noci, kdy vojáci vtrhli k nám domů a bez varování začali ničit a střílet. O transportu do Treblinky. Hrůzu noci, kdy jsem navzdory veškeré snaze přišla kvůli moru o syna i manžela a rozhodla se zabít také. Jak se se mnou splašil kůň a já po pádu jen slyšela ranhojiče říct, že už nikdy nebudu chodit, že bude lepší mě nechat odejít. Jak jsem si jednou v noci nedávala pozor, když jsem šla večer domů a chytili mě zběhlí vojáci, kteří mě napřed znásilnili, než mě zabili. Nevěřila bych tomu, ale když jsem skončila, bylo mi lépe. Jako kdybych se zbavila nepříjemného závaží, o němž jsem ani nevěděla, že ho mám.
Corvin mlčel. Zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do tváře. Byla plná bolesti.

„Corvine?" zašeptala jsem. „To... To nebyly jen sny, viď?"

„Ne, Rar. Nebyly. Někdy... Někdy jsem se k tobě nedostal včas a nedokázal tě ochránit. A někdy... Někdy jsem tě nechal jít. Dvakrát se stalo, že ses stihla vdát, než ti bylo osmnáct a já tě mohl najít. Vypadalas šťastná a já do toho nechtěl zasahovat, tak jsem jen zůstal v povzdálí."

Tiše jsme spolu seděli, každý ponořený do vlastních myšlenek.
„Jak to vlastně funguje? Jak mě vždycky najdeš?" zeptala jsem se.

„Čím víc se blíží tvé osmnácté narozeniny, tím víc mě to k tobě táhne. I kdybych byl na opačné straně planety, měl bych nutkání se sebrat a jet tam, kde jsi ty. Je to stejné jako ty a bouře. Volají tě, viď? Lákají. Protože něco uvnitř tebe ví, že tam jednou budu. Že v té bouři na tebe jednou budu čekat já," vysvětloval klidným hlasem. „Nikdy tě ale nedokážu najít dřív, než po tvých sedmnáctinách. Je to součást prokletí," povzdychl si.

„Prokletí?" zavrtěla jsem se v jeho náruči. „Jestli mě dokážeš najít zas a znovu, kdekoliv na světě... Není to spíš dar?"

„Možná," pousmál se hřejivě, než mě palcem pohladil po tváři. „Nikdy jsem se na to takhle nedíval. Jako na příležitost najít tě zas a znovu v dalším a dalším životě. Je pravda, že jen jeden život po tvém boku by mi nikdy nemohl stačit." Ucítila jsem jeho tvář ve svých vlasech, jak mi tam vtiskl polibek.

Spokojeně jsem se usmála. Cítila jsem, jak se mi vinou jeho hřejivé náruče klíží oči.
„Odpočívej, Rar. Odnesu tě do tvého pokoje," všiml si mé únavy. Jako kdybych nic nevážila, odnesl mě až nahoru do mého pokoje, kde mě položil na postel. Natáhl se pro deku aby mě přikryl, ale já ho chytila za ruku.

„Povíš mi víc? O tom, co se vlastně stalo a co jsi zač?"

„Dnes ne, Stea. Dnes už odpočívej. Až mě budeš chtít znovu vidět, stačí zavolat a já přijdu," usmál se na mě.

„Nemůžu chodit ulicemi a volat tvé jméno," ušklíbla jsem se.

„Proč ne?" bavil se.

„Budu za ještě většího magora."

„Ne, Evelyn. Tak nemluv. Nejsi magor. Jsi jiná. Výjimečná. Narodila ses pro mě stejně tak, jako já se narodil pro tebe," zamračil se na chvilku, ale hned nato se zase usmál. „Ale jestli to chceš dělat jako všichni ostatní, můžeš taky použít mobil."