Krkavec

10.

„Matko? Otče?" těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Nakonec jsem však svůj pohled stočila ke Corvinovi, protože to od něj jsem nevíce chtěla slyšet vysvětlení.

„Shodou okolností jsem dnes potřeboval s tvými rodiči něco řešit, Rar. Nezlobíš se, viď že ne?" naklonil hlavu ke straně a cosi v tónu jeho hlasu mě ujistilo, že to bylo míněno spíš jim než mě.
„To záleží na spoustě věcí," odpověděla jsem. „Hlavně jestli mi to pak vysvětlíš," dodala jsem tišeji, jen pro Corvinovy uši. Ten jen souhlasně kývl.

„Evelyn... Nevěděla jsem, že seznáš s panem-" začala matka nejistě.

„Corvin, prosím. Říkejte mi Corvine," přerušil ji a napřáhl k ní pravici. „Lea," hlesla matka a já si byla jistá, že to byl ruměnec a ne tvářenka, co jí zbarvilo líčka. „A já jsem Jake," odkašlal si otec, aby na sebe upozornil. Matčina tvář ještě o trošku ztmavla, když ustoupila, aby si Corvin potřásl rukou i s otcem. Jeho levačka však stále zůstávala obtočená kolem mého pasu.

„Ehm... Odkud že se to tedy znáte?" zajímalo znovu matku. Nejistě jsem se podívala na Corvina. Co jí mám asi odpovědět? Z Transylvánie? Nebo ještě lépe – že stával v noci na kraji naší zahrady? Jo, už vidím ty konce.

„S Evelyn se známe už velmi dlouho, jen jsme se nějakou dobu neviděli osobně. Máme velmi podobné zájmy a záliby," vybruslil z toho Corvin s elegancí profesionálního podvodníka. Matka se mírně zachmuřila, ale otec... Jeho pohled se mi líbil ještě méně. Viděla jsem, jak v jeho očích stoupám na ceně. Z toho se mi udělalo na zvracení a Corvin si toho, bohužel, všiml.

„Evelyn, co se děje?" zkoumavě si mě prohlížel.

„Já... Není mi moc dobře," přiznala jsem. Cítila jsem, jak se mi z tváře ztrácí i ta trocha barvy, která tam původně byla. Jako zelenooká brunetka jsem byla vždycky bledá, ale když mi nebylo dobře, měla jsem sklony snadno nabírat odstín do zelena a byla jsem si jistá, že se to dělo právě teď.

„Holčičko..." vzdychla matka. „Pojď, vezmeme tě domů, jsme tu autem," vemlouvala se mi. Corvin se zamračil. Věděla jsem, že mě nechtěl pouštět od sebe. Přitiskla jsem se k němu a opřela si tvář do prohlubně mezi jeho krkem a pevným ramenem.

„Můžeš za mnou přijít do mého pokoje?" špitla jsem. Jen rázem pevnější sevření jeho paží mě ujistilo, že mě slyšel.

„Doma si vlez rovnou do postele a odpočiň si," nakazoval už normálním hlasem tak, aby ho matka s otcem slyšeli. Neochotně jsem ho pustila a kývla na znamení, že rozumím. Vyšla jsem z budovy v naprosto jiném rozpoložení, než když jsem do ní vcházela. Na okamžik mě napadlo, že bych chtěla vrátit čas, ale pak mi došlo – vzhledem k tomu co se dělo kolem mě a Corvina za posledních... Kolik to říkal? Pět set let? Zkrátka... Vracet čas by taky mohlo být velmi nebezpečné přání.

Jestli jsem teď něco nechtěla, tak být v blízkosti svého otce. Že to byla správná předtucha jsem si potvrdila hned, jak jsme po naprosto tiché cestě domů vešli do haly. Než jsem stihla zmizet po schodech nahoru, zavolal si mě.

„Eve, pojď prosím do obývacího pokoje," nežádal, rozkazoval. S notnou dávkou sebezapření jsem poslechla.

„Posaď se," kývl k pohovce a sám si sedl do křesla. Chvíli mě jen tiše pozoroval, až jsem chtěla použít tu otřepanou frázi s fotkou, co vydrží déle, ale než jsem stihla promluvit, nadechl se a já věděla, co přijde.

„Eve... Jak dobře znáš Corvina?"zeptal se a snažil se o kamennou tvář. Nepříliš dobře.

„Jak to myslíš?" nehodlala jsem mu to nijak usnadňovat.

„Co o něm víš?" upřesnil svůj dotaz nespokojeně.

„Vše, co o něm vědět potřebuji," usmála jsem se škodolibě. Zřejmě mu došlo, že takhle to se mnou nepůjde.„Proč ses nám nikdy nezmínila, že znáš někoho jako on?" začínal být netrpělivý.

„Proč bych měla?" podivila jsem se neupřímně.

„Je starší než ty a je velmi... Movitý, pokud jsi to ještě nezjistila," ušklíbl se.

„A?" rozhodla jsem se mu tenhle rozhovor udělat co možná nejkomplikovanější. „Mám se s ním tedy přestat stýkat, otče? Pro mé vlastní dobro?"

„To... To jsem neřekl," zarazil se a já viděla, jak se snaží vymyslet cestu, kterou by se dostal z těchto nebezpečných vod. „Naopak jsem chtěl říct, že se jeví jako slušný mladík a pokud bys s někým měla udržovat užší kontakt, byl bych raději, pokud by to byl někdo jako on," dokončil a podařilo se mu tvářit téměř upřímně.

Věděla jsem to. Od chvíle, kdy jsem se mu v té budově podívala do očí jsem to věděla, přesto to bolelo. A to jsem si myslela, že od těch dvou cizinců co se mnou sdíleli geny už mi nic ublížit nemohlo. Otec však, ve chvíli kdy zjistil alespoň přibližný stav Corvinova konta, překročil i tuhle hranici. Kdyby mohl, nejspíš by bouchl licitátorským kladívkem, jen aby mohl ukázat na Corvina a poslat mě k němu s cedulkou „prodáno nejvyšší nabídce" kolem krku.

„Jistě," hlesla jsem, když mi došlo, že čeká nějakou reakci. „Teď mi ale opravdu není dobře, tak mě prosím omluv," zvedla jsem se a bez jediného ohlédnutí vyšla ke schodům. Jen jsem ještě zahlédla matku, jak tiše stojí v kuchyni.

Poslouchala.

A neřekla ani slovo.