Krkavec

4.

Tentokrát v noci nepršelo, a i když jsem se několikrát byla podívat, Corvin venku nebyl. Doufala jsem, že je to další znamení, že všechno bude v pořádku a spokojeně si šla lehnout. Když jsem ho však neviděla v zahradě, viděla jsem ho alespoň ve snech.

V mých snech kráčel zahradou, vítr mu rozevlával vlasy, které mu tak v zacuchávajících se pramíncích dopadaly zpátky na ramena. Nebyla to naše zahrada, tahle byla zdobena starými sochami a cestičky byly vysypány jemnými oblázky. Kráčel svižně, rázně, jako kdyby pospíchal, jako kdyby se snažil nerozeběhnout. Aniž by zpomalil, nadzvedl předloktí, na které mu dosedl jeho krkavec. V keřích které míjel cosi zašustilo, ale on se tam nepodíval. Nejspíš přesně věděl, co tam bylo. Když se k němu připojil velký černý vlk, nedal nijak najevo že o něm ví, nebyl překvapený. Posadil si krkavce na rameno a kráčel dál. Oblázky mu skřípěly pod vysokýma koženýma botama, kalhoty obepínaly dlouhé nohy a černá košile dávala vyniknout nezvykle širokým ramenům. Znovu jsem si to uvědomila – že vypadal jako hlavní postava z historického románu.

Pak jsem to uslyšela.

Křik. Někdo křičel, nejspíš žena, po chvilce však utichla. Přesto jsem si i za ten krátký okamžik byla jistá, že se jí stalo něco hrůzného. Nikdo nemůže takhle křičet, aniž by nahlédl do pekelných bran. A oni vyrazili, všichni tři. Krkavec se vznesl a jako šíp vystřelil vpřed, vlk s temným zavrčením vyběhl a Corvin za nimi nezůstával o mnoho pozadu. Uviděla jsem to. Místo, kam běželi.
Přímo před nimi se na nepříliš vysokém kopci tyčil hrad, jaký jsem vídávala ve snech už jako malá holka. Dlouhý dřevěný most, obrovská železná brána, kamenné zdi a hradby. Špičaté věžičky a cimbuří.

Proběhli branou, ale já nemohla s nimi. Jako kdyby mě neviditelná síla držela mimo. Znovu se ozval řev. Tentokrát však mužský. Vztek, bolest, bezmoc. Nemusela jsem ho vidět, abych věděla, že to zařval Corvin. Krkavec se za hlasitého zvuku bijících křídel vznesl nad hrad a kroužil v dýmu, který stoupal nad nádvořím, jako kdyby něco hledal. Corvinův nářek utichl, slyšela jsem však vlčí vytí. 

A já to věděla. 

Věděla jsem, že Corvin právě přišel o něco, co velmi miloval.

Vzbudila jsem se zpocená a se slzami na tvářích. Shodila jsem ze sebe peřinu a vydala se do koupelny. Opláchla si obličej a podívala jsem se do zrcadla. Ano, měla jsem v očích strach. Byla jsem vyděšená. Nechápala jsem, co se to děje. Kdo je ksakru Corvin a proč ho nemůžu dostat z hlavy? Jasně, byl pěkný, ale já nikdy nepatřila mezi holky, co se do někoho zakoukaly. Vlastně mě asi ani nikdy ostatní nezajímali dost na to, abych jim věnovala druhý pohled. Tak proč on? Co na něm bylo? Proč stával v dešti a sledoval moje okno?

Ten večer jsem už neusnula.

Vymluvit se ze školy bylo překvapivě snadné, učiteli se snad i ulevilo, že tam nebudu. Do osmnácti mi chybělo jen pár dnů a když jsem slíbila, že si dám cestou domů pozor, ještě mi popřál hezký zbytek dne.

Našla jsem adresu, kde měl být psycholog, ke kterému jsem se objednala. Byl to starší domek, ukrytý v postranní uličce. Hledala jsem cedulku na dveřích, která by mě ujistila že jsem tu správně, ale žádná tu nebyla. Už jsem se natahovala, že stisknu zvonek, když se dveře otevřely.

Stál tam.

Corvin.

Měl na sobě džíny, bílé triko a přes něj černé sportovní sako, ale byl to on. Otevřela jsem ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.
„Jsem rád, že sez novu setkáváme," řekl velmi tiše. Trhaně jsem se nadechla.

„Co tu děláš? Měla jsem se tu sejít s..."
„Ne," přerušil mě. „Nepotřebuješ psychologa. Nejsi blázen." Nechápavě jsem zamrkala. Jak mohl vědět...? I kdyby seděl za oknem, nemohl mě slyšet si domlouvat schůzku, vždyť jsem jen vyplnila formulář... Možná ten černý pták jako vodoznak na odpovědi byl opravdu znamení. 

Jen jiné, než jsem čekala.
„Pojď se mnou, Dulce [Dulče],"vybídl mě a nastavil mi rámě.

„Jak jsi mi to řekl?" zarazila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jak bych měla reagovat, ale na tom oslovení bylo něco, co ve mně vyvolalo husí kůži.

„Dulce. Protože to ty jsi. Sladká," zavrněl a mé váhání vyřešil místo mě. Zkrátka mě vzal za ruku a vyšel na hlavní ulici. Nedokázala bych ho nejspíš zastavit, ani kdybych chtěla. A já, z nějakého mě nepochopitelného důvodu, nechtěla.
„Neříkej mi tak," zaprosila jsem ho tiše, zatímco jsme ruku v ruce kráčeli ulicí. Můj mozek, na který jsem se doposud vždycky mohla spolehnout, v jeho přítomnosti zkrátka nefungoval. Vůbec. Jako zvíře na porážku jsem se tím cizincem nechala vést neznámo kam. A ani mě nenapadlo něco namítat.
„Jak ti tedy mám říkat, Rar?" zadíval se na mě pobaveně spolu s dalším oslovením, které mě dloublo kdesi pod žaludkem a rozbušilo srdce rychleji.

„Říkej mi Eve," dostala jsem ze sebe.

„To ale není tvoje jméno, že ne?" zachmuřil se trochu.

„Ne. Jmenuji se Evelyn," pousmála jsem se. „Jak jsi věděl, že se nejmenuji prostě Eve?"
„Protože ty nikdy nebudeš obyčejná Eve. Ty vždycky budeš víc, Rar,"mrkl na mě. Mrkl? To vážně? Ne, rozhodně jsem se ho nehodlala zeptat na význam toho oslovení. Rar. Použil v něm zvláštní tón. Přízvuk, který jsem nikdy neslyšela.

„Kam to jdeme, Corvine?" zeptala jsem se tiše. Zastavil se, jako by do něj uhodil blesk.

„Zopakuj to," zaprosil hrdelním hlasem.
„Co?"

„Mé jméno, zopakuj ho. Prosím, Evelyn. Zopakuj mé jméno," drmolil rychle se zavřenýma očima.

„Corvin? To chceš slyšet? Corvine. Corvine. Corvine." S každým mým vyslovením jeho jména se mu uvolňovalo napětí v obličeji a já cítila, jak si užívá zvuk svého jména z mých rtů. Musela jsem uznat, bylo to nádherné jméno. „Corvin," zamumlala jsem tišeji. „Corvin," zašeptala jsem a on se na mě podíval.

Nikdy v životě jsem si neuměla představit, že by černé oči dokázaly pálit, ale ty jeho ano. Musela jsem se prudce nadechnout a překvapilo mě, že vzduch v mém nose nebyl smíchaný s plameny. Ano, líbilo se mu, když vyslovuji jeho jméno. Vážně, vážně hodně moc.