Krkavec

14.

Mé tělo se vzneslo do vzduchu, chodidla jen malý kousek nad podlahou. Snažila jsem se křičet o pomoc, ale z úst mi nevycházel žádný zvuk, rty jsem pohybovala jako ryba na suchu. Nikdy dřív jsem nebyla tak vyděšená, jako když jsem míjela mrtvá těla stráží, všichni s nevěřícným výrazem, překvapením a pramínkem krve vytékajícím z úst. Marius, drahý oddaný Marius, ležel na chladné zemi a mě jen problesklo hlavou, jak tohle jen vysvětlím jeho ženě. Měli spolu čtyři děti, nejmladšímu chlapci ještě ani nebyly tři.

Mioara mě před sebou sunula hradem, po prázdných chodbách. Tolik jsem doufala, že se všichni stihli schovat, že nějak vytušili nebezpečí v němž se právě ocitli.

Bohužel, nikdo mé tiché modlitby nevyslyšel. Na hlavním nádvoří ležela hromada těl a já v nich nacházela čím dál tím víc známých tváří. Kolem těl stála skupina deseti postav, žen i mužů, chladně mě pozorujíc, zatímco tři muži táhli přes nádvoří otepy chvojí. Doposud jsem byla příliš vyděšená, než abych brečela. To se změnilo ve chvíli, kdy jsem viděla, kam chvojí vlečou.

Ve středu nádvoří se tyčila provizorní hranice, která tu ještě ráno rozhodně nebyla. Vedli mě směrem k ní. Snažila jsem se na Mioaru gestikulovat, aby mě nechala promluvit. Tohle se nemohlo stát, nesmělo!

Mioaru zřejmě přemohla zvědavost a kývla na dva z mužů, kteří mě chytili za ruce a stáhli k zemi. Kouzlo, které mě udržovalo ve vzduchu a bránilo mi vydávat zvuky zjevně pominulo.

„Proč tohle děláš?!" naříkala jsem. Srdce mi pukalo žalem, lítostí i strachem.

„Protože si zasloužíte trpět, vy všichni co jste si tu hověli. Žili jste si tu své pohodlné životy a jeho jste nechali utéct!" vyštěkla po mě nenávistně. Nevěděla jsem o kom to mluví, ale ona mi nehodlala dál odpovídat. Pokynula mužům, aby mě připevnili řetězy k hranici. Prosila jsem, slibovala, vyhrožovala, ale na nic nereagovali, a tak jsem už jen tiše naříkala. Nad zmařenýmy životy mých přátel, mých lidí, životem mého nenarozeného dítěte i tím mým.

Když Mioara převzala od jedné z žen louč aby ji přiložila k chvojí, které obklopovalo sloup k němuž jsem byla připoutána, začala jsem se modlit. Ne za mě, za Corvina.

Aby se ještě nevracel.

Aby byl v bezpečí.

Aby se k němu Mioara nedostala.

Aby žil.

Aby žil a našel pokoj a mír.

Aby znovu zažil lásku, jakou jsme spolu sdíleli.

Plameny se nemilosrdně blížily k mým nohám, cítila jsem jejich horké jazyky. Z chvojí se valil dusivý dým, který mi rychle naplnil plíce a já jen lapala po dechu a snažila se jej vykašlat z plic. Pak se jeden z plamenů dostal na lem mých šatů. Velmi rychle postupoval skrz těžkou látku a já cítila, jak se mi kůže na nohou pálí a škvaří. Nikdy předtím jsem necítila tak ukrutnou bolest.

„Tvá duše nikdy nedojde pokoje," zněl nádvořím Mioařin hlas, zatímco ona i její družina mizeli v rudém světle kamsi pryč.

Věděla jsem, že tohle je konec. Ani kdyby se tu zjevil Corvin s celou armádou, už mě nemohl zachránit. Já i naše dítě jsme umírali.

Nebylo to fér. Nebylo to správné, neudělali jsme přece nic, čím bychom si tohle zasloužili.

Svět se se mnou točil, začínala jsem ztrácet vědomí.

Naposledy jsem vykřikla, potřebovala jsem ze sebe uvolnit všechno to utrpení, které mě trhalo na kusy ještě bolestivěji, než plameny stravovaly moje tělo.

Tehdy teprve vše zahalila uklidňující temnota. Zemřela jsem.

„Evelyn, prober se, prosím, tohle mi nedělej," zněl hned vedle mě hlas plný strachu. Pomalu jsem otevřela oči a rozkašlala se, překvapená, že necítím tu lepivou dusivost dýmu.

„Corvine?" snažila jsem se na něj překvapeně zaostřit. Byl tam a tvářil se jako kdyby pohlédl do očí samotné Smrti.

„Bože, Rar, tohle mi nedělej," vydechl a pevně mě objal. Snažila jsem se rozmrkat slzy hromadící se mi v očích. Byl to můj pokoj, kde jsme byli. Moje postel, kde jsme seděli. Přesto to všechno působilo tak nějak... Cize.

Tedy, všechno kromě něj. Prudce jsem ho objala a znovu se rozplakala.

„Kde... Kde jsi byl, Corvine? Proč jsi mě tam nechal? Proč ses nevrátil...?" vzlykala jsem jednu otázku za druhou. O kousek se odtáhl a nechápavě si mě měřil.

„Byl jsem celou dobu tady s tebou, Rar. Na pár minut jsi omdlela, ale jak tě mohlo napadnout, že bych tě byť jen na okamžik opustil?"

„Protože tos přesně tehdy udělal, Corvine," vzlykla jsem ublíženě. „V Hunedoaře. Někam jsi zmizel a nechals ji... Nechals ji aby všechny zabila. Služebné. Podkoní. Strážné. Mariuse. Mě i naše dítě,"

Corvin zesinal. Tvář se mu stáhla bolestí a oči mu zalily slzy. Přesto mlčel.

„Co se vlastně tehdy stalo, Corvine?" naléhala jsem na něj. „Proč nám to udělala?"

„Protože jsme ho s otcem neuhlídali. Protože nám utekl, Evelyn," vydechl tiše a jedna slza mu pomalu stékala po tváři.

„Kdo?" zašeptala jsem.

„Kníže."

„Jaký kníže?" nechápala jsem, ovšem mrazení v zádech mi napovídalo, že odpověď na tuto otázku se mi nebude líbit.

„Vlad III. Dracula, " vyslovil Corvin se zavřenýma očima. „Ty ho ale budeš znát spíš jako Knížete Vlada Tepeše, nebo možná Hraběte Drákulu," ušklíbl se a mé srdce na okamžik přestalo bít.