Krkavec

2.

Navzdory tomu, že jsem byla „ten podivín" jsem školou tak nějak proplouvala. Měla jsem mozek a nebála se ho použít, což byl proti většině mých vrstevníků dost rozdíl. Nebyla jsem šprt, ale držela jsem se v té hladině, kde mě učitelé nechávali dýchat. Byla jsem divná, ale nebyla jsem potížistka. Nikdy jsem nebyla ten depresivní, zachmuřený typ opuštěného outsidera, který by lákal k šikanování.

Jednou nebo dvakrát to na mě samozřejmě taky zkusili, ale já se nebála konfrontace. Holce, co se před dvěma měsíci vysmívala mým černým šatům a chtěla na ně vylít ve výtvarce bílou barvu, jsem v zápalu boje ustřihla cop. Ležel na zemi jako půlmetrový mrtvý had a matka s otcem to museli vysvětlovat ve škole. Kluk, který mě chtěl na školním výletě natlačit na zdi záchodků, aby mi mohl sáhnout pod šaty, si odnesl zlomený nos. Budiž mu ke cti, že učitelům nikdy neprozradil, od koho to měl. Stačilo, že to věděl on i jeho kamarádi. Milovala jsem hory, lesy. Nebyla jsem skleníková orchidej. Měla jsem sílu i vytrvalost, a taky dost odhodlání prát se za to, co jsem považovala za správné. Bez ohledu na následky.
Být jiná neznamená být slabá, a proto mě nechávali být. Jestli o mě říkali hnusné věci? Jo, asi jo. Jestli mi na tom záleželo? Ha. Ani náhodou. Vše kolem mě se dělilo na dva světy. Jejich a můj. A oni do mého nepatřili. Jejich názory mě zajímaly asi jako stav vyrážky obyvatele na planetě vzdálené od té naší několik milionů světelných let.

Seděla jsem na svém místě v poslední lavici u okna a zatímco učitelka se zbytkem třídy probírala literaturu osmnáctého století, já se dívala z okna na hromadící se černá mračna. Mohlo by dnes znovu pršet. Kdyby přišla bouřka ještě než bych stihla dojít domů, měla bych výmluvu se zdržet venku. Měla jsem totiž ještě pořád domácí vězení. Za ten cop.

Před oknem stál starý dub, který si ještě udržel několik málo hnědých lístků, které se z posledních sil držely, než je příští bouře serve z jejich větví a snesou se tak dolů, kde budou tlít spolu s ostatními, než jejich pozůstatky někdo ze správy školních pozemků odstraní.

Na holou větev kousek od okna dosedl černý pták. Vrána? Havran? Nevěděla jsem. Ale byla jsem téměř okamžitě odhodlaná se doma podívat, jaké jsou vlastně mezi nimi rozdíly.
Zvíře chvilku přešlapovalo a zvědavě otáčelo hlavou. Pak se zastavilo a jeho černé, korálkové oči se setkaly s mými. Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na krku. Zvíře naklonilo hlavu ke straně a vydalo zvuk, cosi mezi skřekem a zakrákáním. Zalapala jsem po dechu. Nevěděla jsem, co se děje. Tyhle pocity ve mně vyvolávala bouře, ale tam venku teď žádná nebyla. Jen ty černé oči.

 Tehdy mi to došlo. ¨

Ta bouře byla v nich.

Bez omluvy jsem vstala a utekla na záchody. Studenou vodou jsem si omývala obličej, když jsem to uslyšela znovu. Ten zvuk. Toho ptáka. Jako kdyby mě ze třídy pronásledoval až sem.

Rána, jak něco udeřilo do maličkého okna. Znovu. A znovu. Bála jsem se, ale zvědavost byla silnější. Táhlo mě to k místu, kde černý stín narážel do skla, jako kdyby byl ochotný položit život za to, aby se dostal dovnitř. Nešlo to zastavit, nedokázala jsem to. Jako kdybych to celé jen bezmocně sledovala jsem viděla svou ruku natáhnout se ke kličce a okno otevřít. Zvíře však dovnitř nevlétlo. Jen se posadilo na kraj okna a znovu mě sledovalo, jako kdyby pátralo po něčem v mé tváři.

A já to nevydržela. „Kšá! Leť pryč!" snažila jsem se ptáka vyplašit. Nelekl se, jen mi věnoval zvláštní pohled, skoro až uražený a s hlasitým krákáním odlétl kamsi na střechu školy.

Říct, že jsem pak zase fungovala normálně? Ne, nešlo to. Nedokázala jsem se soustředit. I cestou domů jsem neustále sledovala stále ještě podmračenou oblohu a při jakémkoliv náznaku letících křídel se mi zadrhl dech.

Doma jsem jen zběžně pozdravila matku a otce, než jsem vyběhla schody do svého pokoje, kde jsem ihned sedla k počítači, abych se podívala, co to bylo za ptáka – a jestli je pro něj takovéto chování normální.

O další dvě hodiny později jsem nebyla o nic moudřejší, a tak když mě matka volala dolů k večeři, jen jsem s povzdechem zaklapla notebook. U jídla bylo ticho jako vždy. Ani jeden z těch dvou nevěděl, jak se mnou mluvit. Někdy mluvili alespoň spolu navzájem, ale i to se poslední dobou stávalo čím dál méně častěji.

Zablesklo se a za několik vteřin okolním vzduchem zaburácel hrom. Bylo to tady, další podzimní bouře. Jako kdyby mě volala, lákala. Na tři sousta jsem dojedla večeři a běžela do svého pokoje v naději, že se stihnu vysprchovat a převléct, než to začne. Chvění v mém těle mi říkalo, že dnes mě čeká ještě krásnější podívaná.
Dveře od koupelny za mnou ještě nezaklaply a já už seděla u okna. Měla jsem pravdu. Mé tělo mělo pravdu. Malé víry listí tančily zahradou, koruny stromů se ohýbaly a kvílely, déšť dopadal k zemi v hustých vlnách a já to uviděla.

Skrz závoj ledových kapek jsem znovu viděla na hranici mezi naší zahradou a lesem stát muže v černém. Vlasy mu však tentokrát nevlály ve větru, měl je sepnuté do ohonu.

Na rameni mu seděl velký, černý pták.