Krkavec

9.

Připadala jsem si jako v parodii na tuctovou komedii ze školního prostředí. Seděli jsme v málo používané učebně biologie, která byla cítit po formaldehydu, který z vycpaných zvířecích modelů čpěl zřejmě se stejnou intenzitou jako před lety. Sešlo se nás devět hříšníků, co museli zůstat po škole. Některé jsem od vidění znala, třeba toho kluka, co jsem mu zlomila nos. Seděl v lavici za mnou a něco si čmáral do sešitu. Vybavily se mi vzpomínky na film Snídaňový klub a musela jsem se pousmát. Ten film jsem měla ráda.

Většina si dělala úkoly nebo si hrála s mobilem, učiteli co nás měl hlídat to bylo jedno, opravoval nějaké testy. Já měla úkoly hotové, a tak jsem vytáhla z kapsy u kalhot telefon, abych napsala Corvinovi.

- Budu mít zpoždění, jsem po škole

- Je všechno v pořádku?  skoro jsem slyšela starost v jeho hlase

- Ano. Jen mojí učitelce se nelíbilo, že jsem ji požádala, ať si svou frustraci vybije pohybem a ne na svých studentech, že jí za to její tělo poděkuje.

- Takže budeš po škole příštích deset let?

- Ještě dvě hodiny

- Můžu tě dostat ven, jestli chceš...?

- Co by to obnášelo?

- Otevři okno

Přiměl mě pozvednout obočí. Co měl asi v plánu? Odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala pozornost našeho "dozorce" a s výmluvou na oči, co mi slzí z toho zápachu, jsem požádala jestli můžu otevřít okno. 

"Ale otevři to vzadu, víme co se jinak může stát, viď, Time?" zabručel učitel. Za mnou sedící blonďák si odfrknul.

"Říkal jsem, že to nebylo schválně. Kdo mohl vědět, že trefím zrovna ředitele?" zahučel a i přes otrávený tón se hrdě usmál. Otevřela jsem okno a vracela se na své místo, když jsem si všimla krkavce dosedajícího na parapet. Začaly mi cukat koutky úst. Tohle by mohlo být vážně, vážně dobré. 

Chtěla jsem si sednout na židli, když ji Tim na poslední chvilku odkopnul. Stihla jsem se zachytit lavice, abych neupadla. Vrhla jsem po něm naštvaný pohled. To na náš poslední střet už zapomněl? 

"Tak princezně nevoněj zdechliny?" zahučel tiše a naklonil se ke mě o trochu blíž. 

"Princezně hlavně nevoníš ty," odsekla jsem stejně tiše. Mohl být sebelepší sportovec a vypadat jako typ co by mohl hrát ve filmech pro pubertální mládež, ale debil je debil.

"A pozor, dneska jsi nějak výmluvná," bavil se mou reakcí. "Že bys konečně vzala na milost nás smrtelníky a věnovala nám svou pozornost?" 

"Proč bych měla?" vysmála jsem se mu. "Třeba zjistíš, že nejsme tak špatní a je s náma sranda," zazubil se.

"A třeba jsem si dost jistá, že to nechci zjišťovat," otočila jsem se od něj otráveně. Mnohem raději bych si povídala s Corvinem, než zabíjet čas čímkoliv, co mým vrstevníkům přišlo jako zábava. 

"Nebuď takovej studenej psí čumák," zabručel a chytil mě za rameno, aby mě otočil zpět k němu. Přesně v ten okamžik vletěl do třídy černý stín a za ohlušujícího pleskání dlouhých křídel zakroužil učebnou, než dosedl na jeden z regálů, hned vedle něčeho, co vypadalo jako jeho výrazně menší příbuzný. Strhla se mela, jak se všichni snažili dostat co nejdál. Padaly židle a vrzaly lavice, prudce odsouvané z cesty. 

"Zachovejte klid!" zahulákal učitel. Chvilku se rozhlížel kolem, až mu zrak padl na dlouhé, dřevěné ukazovátko. Vzal ho do ruky a nejistým krokem se blížil k vetřelci.
"Opatrně, to je Corvus Corax!" vykřikl brýlatý kluk. Stočilo se k němu několik nechápavých pohledů. Zněl, jako kdyby právě viděl minimálně vlkodlaka. "Krkavec velký, není sice ohrožený, ale chráněný je," vysvětlil s uzarděním.