Krkavec

Konec

Něco pro tu správnou atmosféru:

V Corvinových očích se vystřídalo tolik emocí, až jsem se je ani nesnažila počítat. Nedůvěra, nepochopení, nejistota, zvědavost,... Až nakonec... Poznání a smutek. Provinilost.

„K tomu jsi měla plné právo, Rar. Byla to moje vina, to já tě do toho zatáhl. Nedokázal jsem ochránit ani tebe, ani naše dítě," přiznal tiše. Viděla jsem, jak moc ho to bolí. Sevřela jsem jeho tvář v obou rukách.

„Ne, ne takhle, Corvine. Já ti nechtěla ublížit. Já si jen přála, abychom dostali další šanci. Modlila jsem se, abys alespoň ty byl v pořádku. Abys žil a znovu miloval," usmála jsem se na něj povzbudivě. „A nebesa mě vyslyšela, i když jinak, než jsem to plánovala. Nechala tě žít, potkávat mě znovu a znovu."

Nejistě mi oplatil úsměv. „Takhle jsem se na to nikdy nedíval, Rar. Pro mě to byl trest, vidět tě umírat znovu a znovu. Máš ale pravdu. Vědět, že se znovu narodíš a znovu mě k sobě budeš volat... To bylo to jediné, na co jsem se dokázal těšit," objal mě znovu a obličej mi zabořil do vlasů. Jen jsme tiše seděli a vychutnávali si vzájemnou blízkost.

„A jak to dopadlo s Vladem?" uvědomila jsem si. „Žije ještě, nebo zemřel?"

„Nevím, Rar.  Asi sto let po tvé první smrti jsem ho našel, ale nevypadal moc dobře. Myslím, že naštval příliš mnoho čarodějnic. Slábnul a stárnul. Nechal jsem ho jít, Rar. Neměl jsem to srdce zabít starého, nemocného muže. Po tolika letech už jsem mu ani nevyčítal otcovu smrt. Pro něj to byl jeho žalářník, na jeho místě bych možná v té době jednal stejně. Už dobrých dvě stě let jsem o něm neslyšel."

Chápala jsem ho. Můj Diavoli nebyl žádný chladnokrevný vrah. Dokázal být nebezpečný, ale ne bezdůvodně krutý.

„Co tvůj vlk? Byli s tebou celou tu dobu, on a krkavec?"

„Ano," vydechl tiše. „Oba mají část mé duše, vždycky měli. To je dědictví pánů z Hunedoary. Můj otec míval sokola, jeho otec hřebce. Tedy, než babička přišla na jeho nevěru. Jeho hřebce nechala vykastrovat. Dědeček se prý už nikdy na jinou ženu ani nepodíval, dokonce i služebné nechal nahradit armádou komorníků," zasmál se přidušeně. „Vlk zůstal v lesích Hunedoary, tady by trochu vyčníval, a tam ho mají za pána Karpatských hor. Líbí se mu tam. Často za ním jezdím."

„Vezmi mě s sebou, Diavoli,"zaprosila jsem.

„Cože?" odtáhl se ode mě, aby si mě mohl prohlédnout.

„Vezmi mě zpátky, do Hunedoary. Vraťme se domů, Corvine."
„Ale... Tvůj život je teď tady, Evelyn. Máš tady rodinu, přátele, školu..." zamračil se a já si všimla drobné vrásky, tvořící se mezi jeho obočím. Jemně jsem ji pohladila.

„Corvine... Myslím, že tohle je naše šance. Prožít život tak, jak nám bylo souzeno. Spolu. A já bych ho chtěla prožít tam, v horách u Hunedoary."

Jeho obličej byl plný citu. Díval se na mě, jako na to nejcennější, co kdy mohlo existovat.

„Cokoliv si budeš přát, Rar,"vydechl a šťastně se na mě usmál. Poznala jsem, že i jemu rodný kraj scházel.

„Pak je rozhodnuto," zasmála jsem se a vstala. Za ruku jsem jej vytáhla do stoje. „Tak jdeme," zavelela jsem.

„Jako teď hned?" rozesmál se a přitáhl si mě do rychlého objetí.

„Ano," kývla jsem hlavou a vydala se ke skříni pro svůj nejoblíbenější černý kabát, nechávaje ho překvapeného stát uprostřed místnosti. „Dřív jsi možná měl všechen čas světa, ale něco mi říká, že to už teď neplatí," oblékla jsem si ho a otevřela dveře. Dohonil mě, než jsem stihla dojít ke schodům.

„Budeš to muset vysvětlit rodičům, ve škole, ... Bude to chtít čas, Rar," namítal, ale jeho nadšený výraz mi jasně říkal, že se ani on nemůže dočkat, až vyrazíme.
„Ne, nebudu. Moji rodiče budou jen rádi, pokud zmizím. Navíc, jestli jim dopadne ten obchod, který s tebou plánovali, budou ještě spokojenější. A školu můžu vždycky dodělat dálkově. Chci tam být co nejdřív, Diavoli. Chci žít náš společný život bez nějakých odkladů. Užít si z něj každičkou minutu," vysvětlovala jsem a sevřela jeho ruku pevněji.

Corvin jen kývl hlavou a s širokým úsměvem jsme prošli obývacím pokojem, kde moji rodiče dokázali jen bezhlesně zírat až do doby, než se za námi zabouchly vchodové dveře.

Těšila jsem se do Hunedoary, chtěla jsem tam být co nejdřív. Co jsem ale Corvinovi zatím nechtěla říkat, bylo to, že ta drobná vráska, co se začínala tvořit mezi jeho obočím, tam ještě včera nebyla.

Corvin znovu stárnul.

Tentokrát jsme měli zestárnout společně.

KONEC

* Tak jo, dokázala jsem to. Napsala jsem příběh, který nebyl BxB. Po velmi, velmi dlouhé době (někdy cca od druhohor, jen tak pro představu). Děkuji všem, co se dočetli až sem. Pokud máte k mým příběhům co říct, nestyďte se, vždy si vaše názory ráda přečtu.

Dost možná to není poslední hetero příběh, který jsem napsala, zatím ale nechci nic slibovat. Aktuálně mi chybí vydat ještě několik kapitol "Jizvy jsou znakem bojovníka" a krom jednorázovky "Poslední den v práci" mám plánu sepsat ještě minimálně jednu, na trošku jiné téma.

Děkuji za vaši pozornost a čas, 

Sentence07