Krkavec

11.

Dveře mého pokoje za mnou ještě ani nezaklaply a už jsem se ocitla v sevření pevných paží.
„Odpusť, Rar. Tohle jsem nechtěl," mumlal mi Corvin horečnatě do vlasů a já povolila. Slzy, které se po velmi dlouhou dobu hromadily jsem konečně nechala prolomit bariéru mého sebeovládání. Žádné tiché a elegantní slzení, ale regulérní záchvat pláče, pěkně s plným nosem a zalykáním se vzlyky.

Proč jsem jim nebyla dost dobrá? Proč? Neměli by rodiče své děti bezvýhradně milovat nebo tak něco? Nikdy jsem nebyla potížistka, ne za běžnou hranici. Nedržela jsem se s žádnou partou, nepila jsem alkohol, nekouřila, nefetovala, nekradla, tak proč? Co jsem sakra udělala tak hrozného, že mě nedokázali mít rádi?

Corvin mě sevřel pevněji a přenesl na postel, kde si mě posadil na klín a kolébal se se mnou ze strany na stranu. Začal něco broukat, nejdřív jsem mu nerozuměla, ale po chvilce to bylo jako kdyby se mi v hlavě zapnul překladač. Corvin zpíval o tom, jak moc jsem mu chyběla.

Co všechno jsem pro něj znamenala. V rumunštině.

A já rozuměla každému slovu.

Jeho hlas byl uklidňující, působil jako kouzlo. Nebo sedativa. Brala bych teď  oboje.

„Co tam vlastně chtěli?" vydechla jsem konečně unaveně.

„Stea Mea, já..." zarazil se, jak hledal vhodná slova. „I když se ve spoustě věcí přizpůsobuji moderní době, některé jsou... Těžší. V některých situacích jsem prostě pořád živoucí připomínka středověku, víš," věnoval mi hořký úsměv. Nelíbil se mi tón, kterým o sobě mluvil, ale než jsem stihla něco namítnout, pokračoval.

„V mé době bylo téměř nemyslitelné, abych se ti dvořil bez vědomí tvých rodičů. Fakt, že tvoji rodiče nedávno uzavřeli kontrakt se zástupcem mé firmy ohledně starožitností z některých jejich nemovitostí mi zkrátka nahrál do karet. Celou dobu jednali s ním, až dnes jsem se jim představil i já. Doufal jsem, že to situaci ulehčí. Nenapadlo by mě, že... Že to dopadne takhle. Nikdy bych ti neublížil, Evelyn, víš to, viď?" vzal mě jemně za bradu a přiměl mě podívat se mu do obličeje.

„Já vím," řekla jsem tiše. „Mezi mnou a těmi dvěma to bylo v háji už dlouho. Vlastně celou dobu, co si pamatuji. Nebyla jsem jejich ideální dítě, víš," přiznala jsem.

„Jak to myslíš?" nechápal. Pomalu jsem se zvedla z jeho náruče a šla ke svému stolu, kde jsem ze spodní zásuvky vytáhla fotku, na které mi mohlo být tak pět. Smála se na ní blonďatá modrooká holčička v růžových šatech, vysoko vyčesané culíčky se kroutily v lokýnkách. Moje noční můra.

„Kdo je to?" zarazil se Corvin.

„Já," přiznala jsem. „Já, než jsem se začala měnit. Ztmavly mi oči i vlasy, čím jsem byla starší, tím víc jsem se od nich lišila. Povahou, zájmy i vzhledem. Nedokázali se přes to přenést," dodala jsem tiše. Corvin si se zájmem prohlížel starou fotografii.

„Dává to smysl," pokýval nakonec hlavou. Tentokrát jsem to byla já, kdo nechápal. „Takhle, jako vypadáš teď, jsi vypadala vždycky, Rar. Pokaždé máš i stejná znaménka na těle," pousmál se, jako kdyby si vybavil velmi příjemnou vzpomínku. „Ale ne vždy ses tak narodila. Několikrát jsem to viděl, ten rozdíl, jak ses měnila. Nikdy ale nebyl takhle obrovský. Z hnědých očí se staly zelené, z tmavě rusých vlasů spíš hnědé... Nic, co by budilo přílišnou pozornost. Tvé tělo se vždycky začalo probouzet k tomu, jaké bylo původně a až teprve tehdy jsi byla schopná mě zavolat."

Zamyšleně jsem si ho prohlížela. Měl pravdu, takhle to dávalo smysl.

„Jenže... To taky znamená, že za to, co se celou dobu dělo mezi tebou a tvou rodinou, můžu já," řekl tiše a omluvně se mi zadíval do očí, jako kdyby čekal až si na něm vybiju všechen vztek a nahromaděné křivdy. Já mu to však nedokázala dávat za vinu.

„Corvine, měli jsme spolu někdy děti?" zeptala jsem se opatrně a do tváře se mi hrnula krev.

„Ne, Rar. Nikdy se nám to nepodařilo," přiznal a smutek v jeho hlase snad ani nešel skrýt.

„Kdybychom měli, miloval bys je, i kdyby nevypadali tak, jak jsme plánovali? I kdyby neměli rádi stejné věci jako ty a já? I kdyby se od nás lišili?"

„Samozřejmě, Evelyn," vyhrkl pohoršeně. Jako by ho už jen mé otázky urážely. „Naše děti, bez ohledu na to jaké budou, budou to nejvzácnější, co se kdy objevilo na této planetě. Zabíjel bych pro ně, stejně jako bych pro ně bez váhání zemřel," rozohnil se.

„Vidíš?" usmála jsem se smutně. Přišla jsem až k posteli, na které stále seděl. Dlaň jsem mu přitiskla ke tváři abych ho pohladila. Opřela jsem se čelem o jeho, „a přesně tohle moji rodiče nedokázali."

„Ach Rar," zašeptal a znovu mě objal. Tentokrát jsem však nebrečela. Jen jsem tiše čerpala sílu z toho objetí. Z toho jednoduchého gesta, ve kterém právě teď, v tuhle chvíli, bylo tisíckrát víc lásky než mi moji rodiče kdy dokázali dát.