Krkavec

5.

„Tohle mi tolik chybělo, Rar, neumíš si to ani nepředstavit," zamumlal vzrušeným hlasem a oči nespouštěl z mých rtů.

„Jak ti to mohlo chybět, když je to poprvé, co jsem to řekla?" nechápala jsem. Jen se pousmál.

„Musím ti toho hodně povědět, Rar. Ale ne tady. Pojď, je to už jen kousek," sevřel mou ruku pevněji a znovu se rozešel. Tiše jsem ho následovala. Byl tak divný... Možná ještě divnější než já. A mě to, bůh mi pomoz, z nějakého důvodu neskutečně přitahovalo.

Zavedl mě do staré čtvrti, kde v jedné vyšší budově udělali kavárničku. Nebyla veliká a pro několikero příkré schodiště ani extra oblíbená, ale o to větší tam byl klid. Vybral stůl až úplně vzadu, s výhledem ven, na ulici, kde se to hemžilo životem. Když se nás servírka přišla zeptat co si dáme, nedokázala z něj odtrhnout pohled, on si ji však ani neprohlédl. Objednal si černý čaj a pro mě mléčnou čokoládu s karamelem navrch. Překvapeně jsem zamžikala. Kdybych měla čas otevřít nápojový list, přesně tohle bych si objednala.

„Jak jsi věděl..." nedokončila jsem otázku.

„Vím toho o tobě hodně, mea Stea,"zavrněl a natáhl ke mně svou ruku, kterou jsem mu snad reflexivně sevřela. Jeho dlaň byla drsná, horká a příjemná. Neodolala jsem a přejela po ní bříšky prstů. Nechápala jsem, jak mě někdo může tolik uklidňovat a dráždit zároveň. Neměla bych se s ním cítit, jako kdyby byl mou součástí, která mi celou dobu chyběla. Měla bych se sebrat a utéct, držet se od něj co nejdál. Ale já místo toho sevřela jeho ruku pevněji, protože jiná možnost zkrátka nepřipadala v úvahu.

„Jak?" vydechla jsem, pozorujíc jeho spokojený výraz.

„My dva, ty a já, se známe už velmi, velmi dlouho."

„Jsem si jistá, že bych si to pamatovala," zavrtěla jsem hlavou. Někoho jako je Corvin, toho bych nezapomněla, ani kdybych se opravdu hodně snažila.

„Nepamatovala, Rar. Když zemřeš, zapomeneš," řekl tiše a tentokrát ostražitě vyčkával na mou reakci.
„Když zemřu? Chceš říct, že mě znáš z minulého života?" pozvedla jsem obočí pochybovačně. Nebránila jsem se myšlence předchozích životů, ale ani snílek jako já nevěřil všemu, co mu kdo řekne.

„Ano. Z mnoha z nich, Rar."

„Dokaž to," přikázala jsem a založila si ruce na hrudi. Jen se pousmál.

„Můžu ti ukázat tvé obrazy, které jsem nechal namalovat. Mapují tě napříč dějinami už od patnáctého století, Stea. Ale nenosím je s sebou a jsem si jistý, že na několikadenní výlet tě ještě nepřemluvím. Ale vím toho o tobě hodně, tak se ptej," vybídl mě.

„Nevím, na co se ptát, aby to něco znamenalo, Corvine," přiznala jsem po chvilkovém zamyšlení.

„Miluješ sladké. Nesneseš chuť kávy, připadá ti nechutně hořká bez ohledu na to, kolik cukru do ní přidáš. Nepotrpíš si zrovna na pořádek, ale vždy víš, kde co najít. Neumíš moc malovat, i když bys hrozně ráda. Navzdory všemu, co tě kdy kdo přiměl poslouchat, vždy dáš přednost Vivaldimu, Mozartovi, Heandelovi. Všichni ostatní se obvykle dělí na milovníky psů nebo koček, ale ty nejsi ani jedno. Kočky ti přijdou povýšené a psi zase moc úslužní. Kdyby sis musela vybrat, byl by to vlk. Fascinují tě legendy, hlavně ty o dracích. Konvence jsou ti většinou zcela ukradené. Jsi ráda na čerstvém vzduchu, v horách. A čím jsi starší, tím víc tě přitahují bouřky."

Tiše jsem ho sledovala. Ani jednou se nespletl, ale byl to důkaz?

„Tohle všechno ale nedokazuje, že mě znáš, Corvine," vyslovila jsem pomalu. „To může prostě jen znamenat, že si jako šmírák nevedeš špatně."

Tehdy se svět zastavil. Čas přestal plynout, planety se otáčet. Přesně v ten okamžik, kdy se Corvin upřímně rozesmál.

Vyrazilo mi to dech. Jiskřičky smíchu v jeho očích, ten melodický zvuk. Byla jsem vděčná servírce, že si právě tuhle chvíli vybrala, aby před nás postavila naši objednávku a já se tak mohla soustředit na něco jiného.

„To je pravda, Evelyn. Nechám na tobě, jestli mi uvěříš nebo ne. Nebudu tě nutit. Vím, že je toho hodně, co teď musíš vstřebat. Jen bych rád, abys nebyla překvapená, když mě budeš vídat kolem sebe. My dva k sobě patříme, a to už velmi dlouho."

„Jak to, že ty si to ale všechno pamatuješ?" došlo mi najednou. Jestli on si mě pamatuje z několika předchozích životů, jak je to možné? „Copak ty když zemřeš, tak nezapomeneš?"

„Mea Stea, chytrá jako vždy," pozvedl svůj hrnek k přípitku. „Smrtí si vymažeš vzpomínky, to opravdu nejde obejít. Není způsob, jak si je zachovat."

„Tak jak..."

„Já jsem prostě nezemřel, Evelyn. Jsem tu pořád. Čekám, až se znovu narodíš. Až dospěješ, abys mě k sobě začala volat. Pak, ve chvíli kdy se blíží tvé osmnácté narozeniny, tě vždy najdu. Mám to štěstí, že po tvém boku strávím nějaký čas. Jen pouhých pár let, někdy dekády. Ale nakonec," ztišil hlas a já v něm slyšela oceán bolesti, „nakonec mi vždy zemřeš a celé to začne od začátku."

„Co tím chceš říct, že neumíráš? Každý člověk přece zemře, dřív nebo později," hlavou mi duněly myšlenky jako údery velkých bubnů. Neumírá. To já. Jen já vždycky zemřu.
„Člověk ano, Rar. Ale to já nejsem."