Krkavec

3.

Poprvé v životě jsem se úmyslně odvrátila od bouřky. Jako v mrákotách jsem si nasadila sluchátka a pustila si Sarabande od Haendela, což mě vždy dokázalo uklidnit. Hlavně, abych je neslyšela. Bouřku, ani toho ptáka.

Tentokrát to však nezabralo. Celou noc jsem se jen převalovala, usínala jen abych se během několika minut budila zpocená a jen se vzpomínkou na volání toho ptáka. Vzdala jsem to. Vyškrábala jsem se z postele a přešla k oknu. V uších mi už znovu zněl Vivaldi a díky jeho zvukům získala podmanivé kouzlo i bouřka, která se už dávno stala jen mírným, podzimním deštěm. Venku byla tma příliš černá, než abych dohlédla ke hranici lesa. Přesto – nebo snad právě proto jsem neodolala a přitiskla svou dlaň na okenní tabulku a své čelo hned vedle ní.

Zbláznila jsem se? Možná jsem byla vždycky šílená, jen jsem si to konečně byla ochotná připustit. Byla jsem cvok, podivín. Vymykala jsem se všemu ve svém okolí a můj otec a matka se kvůli mně pravděpodobně brzy rozvedou. Jejich optimistické povahy zkrátka nezvládnou fungovat v mé blízkosti. Byly doby, kdy jsem se snažila přizpůsobit, změnit. Vždycky jsem se smála ráda, jen ne stejným věcem jako oni. Můj humor nechápali a tak jsem se časem přestala mít důvod smát. Ode dne, kdy zjistili že nejsem jen podstrčená náhražka jejich vysněného dítěte jsem se snažit přestala. A oni časem taky. Připadala jsem si uvězněná, jako v pasti. Jen jsem si nebyla jistá, jestli ten pocit zmizí, když vyjdu ze své klece, když to okno otevřu a...

Byl tam. Stál dole, uprostřed zahrady. Černého ptáka jsem ve tmě neviděla, ale jeho lesklou, deštěm zmáčenou kůži jsem rozeznat dokázala. Podívala jsem se na hodiny na mém stole. Půl jedné ráno. Spát jsem šla kolem půl desáté. Stál tam celou dobu? Proč se stále díval k mému oknu?

Najednou jsem pocítila vztek. Kdo sakra je, aby si myslel, že mě může takhle sledovat?! Chtěl mě vyděsit? No, tak to je asi nejvyšší čas ho vyvést z omylu.

Ze skříně jsem vytáhla tmavý kabát a přehodila si ho přes krátkou noční košili co jsem měla na sobě. Potichu, abych rodiče nevzbudila, jsem se plížila chodbou dolů do jídelny, odkud vedlo francouzské okno rovnou do zahrady. Velmi opatrně jsem jej otevřela a hned zase za sebou přivřela. Stála jsem pod stříškou, déšť jsem sice cítila, ale kapky se ke mně zatím nedostaly. Odhodlaně jsem vykročila a nastavila tvář vodě, která nezaváhala a kůži mi chladným dotekem ihned polaskala. Milovala jsem to. Natolik, že jsem na malý okamžik zapomněla, co tam vlastně dělám a jen si vychutnávala pocit, kdy mi krůpěje ledové vody dopadaly na kůži a stékaly po ní ke krku a pod límec kabátu.

„Nachladíš se," zabručel hluboký hlas nedaleko ode mě. Nelekla jsem se. Jako kdybych celou dobu cítila, jak blízko mi byl. Jen jsem se podívala vpravo a setkala se s jeho černýma očima.

„Ty snad ne?" zeptala jsem se tiše.

„Ne, já ne," uchechtl se.

„Proč tu jsi?"

„A proč jsi tu ty, místo abys byla v teple a pohodlí?" odpověděl mi otázkou.

„Copak to není jasné? Miluju bouřky. Vidět je, cítit... Je to nádhera," zašeptala jsem.

„Tak to potom máme podobný důvod," hořce se pousmál. Kdesi nad námi zakrákal ten pták. Cizinec jen nastavil předloktí a zvíře se mu na něj ihned sneslo.
„Vrána nebo havran?" zeptala jsem se, zatímco jsem sledovala, jak ze sebe černé zvíře setřáslo několik kapek vody. Takhle zblízka působilo ještě větší, než jsem si původně myslela.
„Krkavec," odpověděl s úsměvem a pohladil zvíře po lesklém peří. Jeho dotek působil pevně, a přesto jemně.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se konečně. „Kdo jsi a co tu děláš každou noc?"

„Jmenuji se Corvin. A jak už jsem řekl, chodím sem sledovat – a s trochou štěstí i cítit – něco nádherného." Pátravě jsem se na něj zadívala. Tvář, vlasy i tmavé oblečení měl zcela zmáčené, přesto působil jako šlechtic. Jako kdybych měla cítit vděk, že jsem se vůbec směla dívat na jeho pohlednou tvář takhle zblízka. Než jsem se ho stihla zeptat jak to myslel, jeho krkavec zakrákal a za hlasitého mávání křídel se vznesl do vzduchu. Sledovala jsem ho, jak mizí ve tmě a když jsem se znovu otočila ke Corvinovi, byl pryč.
„Brzy na shledanou," nesl se jeho hluboký hlas tmou a já byla ztracená. Jako v mrákotách jsem se vrátila do pokoje. Stáhla jsem si kabát a dala ho uschnout. „Možná sis měla pod ten kabát vzít něco teplejšího, Eve," zamručela jsem. Z noční tmy se ozvalo zakrákání, jako kdyby mě Corvinův krkavec slyšel a vysmíval se mi.

Ani další den se mi nočního návštěvníka nedařilo dostat z hlavy. Při každém zakrákání, kterých na podzim nebylo málo, jsem sebou trhla a hledala ho venku. Jeho, nebo alespoň krkavce.

Možná jsem vážně byla cvok. Nikdo normální by přece nešel do nočního deště za naprostým cizincem, který jen tak stojí v zahradě a zírá do okna. A už vůbec by se s ním nebavil jako se starým známým. Něco se se mnou dělo. Cítila jsem to. Jako kdybych čím dál častěji sklouzávala do mého světa a ten svět, ve kterém žili ostatní, ten se mi vzdaloval víc a víc.

Poprvé v životě jsem zvažovala, že rodiče požádám o pomoc. Věděla jsem ale, že to nebyl dobrý nápad. Až příliš bolestně jsem si byla jista, že jestli jim dám šanci poslat mě pryč, někde mě izolovat, využijí ji. Bez ohledu na to, jestli to bude nutné. Ale měla jsem na výběr? I kdybych kontaktovala pochybného školního psychologa, nevedlo by to nikam. Řekl by jim to. A mříže mojí klece by se sevřely ještě pevněji.

Mozart. Potřebovala jsem Mozarta.

 Lacrimosa na maximální hlasitost ve sluchátkách, abych neslyšela vlastní myšlenky. Sedla jsem si k počítači. Pokud mi nepomůže školní psycholog, najdu jiného. Jestli to, co se mi děje, je jen v mé hlavě, chci mít jistotu. Třeba neexistoval. Třeba Corvin byl jen výplodem mé choré mysli.

Netrvalo dlouho, a jednoho jsem opravdu našla, nedaleko od školy. Stačilo se objednat přes jakýsi formulář a pak se jen ulít z poslední hodiny. Když jsem v mailu potvrzujícím sjednání termínu viděla vodoznak krkavce, byla jsem si jistá, že to je znamení, že dělám správnou věc.