Krkavec

15.

Hlavou mi běžely všechny ty obrázky Drákuly, kterými mě televize kdy stihla nakrmit. Samozřejmě, že Corvin znal Drákulu. Byl přece z Transylvánie. Dávalo to smysl... Měla jsem pocit, že se mi zavaří mozek. Svět kolem mě byl zamotanější a zamotanější.

Po překonání prvotního šoku jsem ale začala mít pocit, že už mě nepřekvapí vůbec nic. Nikdy.

„Takže co, Drákula tvému otci zdrhnul a Mioara nás za to proklela?" snažila jsem se v celé situaci zorientovat, zatímco jsem bojovala s hysterickým smíchem, který hrozil že se vydere na povrch.

Corvin se na mě podíval zvláštním, nečitelným pohledem.

„Pro mého otce byla velká čest, že měl Vlada na starosti. Byl jsem ještě malý kluk, když ho uvěznili ve věži. Dlouho jsem nevěděl, že je zajatec. Pro mě to byl vždycky strýček Vlad, který mi říkal ty nejbláznivější příběhy a nikdy mě neodbyl s tím, že bych byl na něco příliš malý. Měl jsem ho rád. Můj otec... Po matčině smrti měl několik milenek. Jednou z nich byla i Mioařina sestra. Podle toho co jsem zjistil, byla také čarodějka, jen ne tak mocná, jako její sestra. Sorinu si pamatuji. Byla jako slunce, neustále veselá, světlovlasá a i jako jednu z mála otcových milenek jsi ji měla ráda. Vůbec nevypadala na svůj věk, jako kdyby jí bylo napořád devatenáct – což otci samozřejmě imponovalo. Až později jsem zjistil, že to bylo díky lektvarům, které vařila ve svých komnatách. Podle všeho jsem časem nebyl jediný, kdo dokázal nepozorovaně proklouznout do Vladovy věže. Sorina za ním chodila hlavně v nocích, kdy mému otci dělaly společnost jiné ženy. Hádám, že se do něj zamilovala, uměl být velmi šarmantní. Pravděpodobně ji přesvědčil, aby mého otce otrávila a pomohla mu k útěku. Jenže jak já, tak můj otec jsme byli celý život ve styku s jedy, abychom si vytvořili do určité míry imunitu, takže její jed nezabral tak rychle, jak plánovala. Vlad tedy utekl o den dřív, než můj otec zemřel."

Skoro jsem nedýchala. Z Corvinova vyprávění bylo slyšet tolik emocí, ale hlavně bolesti.

„Jenže Vlad nebyl známý pro svou krutost jen tak pro legraci. Sotva ho Sorina dostala do bezpečí, vysál z ní krev, potřeboval sílu. Jakožto čarodějka nezemřela hned. Podle starých písemností co jsem dohledal se ve chvíli smrti přenesla do otcovy ložnice, kde ho obvinila, že zavinil její smrt. Kdyby jí byl věrný, nikdy by nepropadla Vladovu kouzlu. Proto v ruce třímal zbraň, když jste ho ráno našli. Shodou okolností taky konečně zapůsobil jed, a Sorina tak před svou smrtí viděla ještě mého otce umírat."

„Ale..." přerušila jsem ho. „Nic z toho přece nebyla naše vina, tak proč? Proč to Mioara udělala?"

„Byla to i moje vina," pousmál se smutně. „Asi si to nepamatuješ, ale otec mi pár měsíců před tím vším předal Hunedoaru. Včetně všech a všeho v ní. Tedy i zodpovědnost za Vlada. Mioara se nechtěla smířit se smrtí sestry, protože zabití upírem je  krom upálení jeden z mála způsobů, jak zahubíš duši - i tu čarodějčinu. Nenarodí se znovu, nedojde pokoje, prostě přestane existovat. Nic horšího čarodějce udělat nemůžeš. Proto se čarodějky už od pradávna upalovaly. Oheň spálí duši."

Vybavila se mi poslední slova, která mi Mioara řekla. „Tvá duše nikdy nedojde pokoje." Rázem to dávalo mnohem větší smysl - a zároveň nedávalo. Jenže Corvin nebyl na hradě, když tam přišla, a tak mu připravila stejná muka, jaká prožívala ona. Vzala mu mě. Udělala to tak, aby neměl naději, že se ještě někdy shledáme. Já přece nebyla čarodějka, ne?

Cítila jsem, jak se se mnou točí svět a vše jsem viděla znovu jako v tom snu co nebyl snem. Můj křik. Corvin běžící k hradu spolu se svým vlkem a krkavcem. Zoufalství a bezmoc, co mě obklopovaly.

„Evelyn?" zpozorněl znovu Corvin, kterému neunikla změna v mém chování. „Rar?"

Nedokázala jsem mu odpovědět. Nešlo to. Jako údery kostelního zvonu mi v hlavě zněly mé modlitby, které jsem upírala k nebesům, zatímco se ke mně blížily plameny.

Pane, ušetři Corvina. Nedopusť to.

Aby se ještě nevracel.

Aby byl v bezpečí.

Aby se k němu Mioara nedostala.

Aby žil.

Aby žil a našel pokoj a mír.

Aby znovu zažil lásku, jakou jsme spolu sdíleli.

„Evelyn!" třásl se mnou Corvin a já na něj teprve tehdy dokázala upřít uslzený pohled.

„Jsem v pořádku, Diavoli, neboj se," zašeptala jsem a pohladila jeho ustaranou tvář.

„Co se to s tebou děje?" měřil si mě ostražitě, jako kdybych každým okamžikem mohla navěky zmizet s jeho náruče.

„Myslím, že teď už budu v pořádku, Corvine. My oba budeme," usmála jsem se na něj. Nechápavě zamžikal.

„To nebyla Mioara, kdo tě proklel. To já."