Krkavec

6.

Ze zbytku toho odpoledne jsem si toho moc nepamatovala. Jako kdyby mi v mozku naběhl obří nápis „system error". Jsem si poměrně jistá, že jsem ze své horké čokolády ani neochutnala, omluvila se a prostě odešla. Domů. Naštěstí mělo zjevně mé tělo také funkci autopilota. Věděla jsem, že mě čeká další neklidná noc, ale bylo to přesně naopak. Téměř okamžitě jsem upadla do bezesného spánku.

Ráno přineslo úlevu jen z části. Včerejšek mi nepřipadal reálný, jako kdyby se mi jen zdál. Přece nebylo možné, aby se nám v zahradě zjevil muž z nějakého... Jak to říkal, patnáctého století? Ne. Ani náhodou. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, že by tu byl kvůli mně. Nope. Ne. Nikdy. V žádném případě.

Přesto, když během vyučování dosedl na okno krkavec, věděla jsem, že je to skutečné. Vážně se to děje. Corvin byl blízko.

Zvažovala jsem, že uteču. Že se nějak proplížím domů, ale... Vědomí, že bych ho měla třeba celou noc pod oknem, to moc uklidňující nebylo. Snad poprvé v životě jsem si přála mít přítele. Někoho, komu bych tak jako ostatní řekla „hele, můžu u tebe dneska přespat?" a ten člověk by se jen usmál a řekl, že objedná pizzu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ne. Nikdo z nich nepřipadal v úvahu. Většina z nich mě ignorovalo, několik bylo zdvořile odtažitých. Za ty roky jsem si kolem sebe vytvořila bublinu, kterou nebylo tak snadné porušit. Byla jsem sama. A to nejspíš věděl i Corvin.

Navíc, já přece nebyla zbabělec. Ne. Odhodlaně jsem překonala zbytek vyučování a když jsem došla domů, jako první můj pohled směřoval do zahrady. 

Nebyl tam.

Šla jsem tedy do pokoje a udělala úkoly. Co chvíli mi pohled sklouzával k oknu, ale pohled na stále prázdnou zahradu úlevu nepřinášel. Pokud nebyl tady, tak kde?

Zvedla jsem se ze židle a šla si sednout k oknu. Co jestli říkal pravdu? Jaké to musí být, sledovat jak plyne čas, zatímco čekáš, až se někdo narodí? Kdyby mi to Corvin neřekl jako reálnou věc ale jako legendu, nejspíš bych ten příběh milovala. 

O muži, co věky čeká na svou vyvolenou jen proto, aby s ní mohl strávit těch pár let, než ji uvidí umírat. Znovu a znovu. Vždy na něj zapomene, začíná od začátku, zatímco on si pamatuje všechno. Každý pohled, úsměv, dotek... Vzpomněla jsem si na ten sen. Na Corvina, zoufale řvoucího za branou, kde jsem ho neviděla. Překvapeně jsem si setřela slzu, stékající mi po tváři. Vůbec jsem si neuvědomila, kdy jsem pro Corvinovu legendu začala plakat.

Tu noc se mi zdál další sen.

Tančili jsme v obrovském sále s až kýčovitě zdobeným stropem a obřími nástěnnými malbami. Mezi dvěma sloupy byl velký, rudý nápis. „Vše nejlepší do roku1939". Ten nápis byl v ruštině a já mu přesto rozuměla. Byla jsem nadšená z hudby, Šostakovičův Walz č.2 byl novinka a hrál se jen na těch největších událostech. 

Však to taky byl teprve měsíc od jeho premiéry. Proto mě sem Corvin vzal. Protože nebylo moc jiných míst, kde bychom si na něj mohli zatančit. Měla jsem na sobě bleděmodré zdobené šaty s korzetem, na jehož sevření jsem byla dávno zvyklá. Na krku se mi třpytily diamanty a ve vysoko vyčesaných vlasech jsem měla neméně nádherně zdobené jehlice. Corvin byl... Dechberoucí. Vlasy měl sepnuté tenkým, koženým řemínkem, aby mu nevlály kolem, už takhle porušoval nepsané pravidlo módy, že si je neostříhal. Měl na sobě důstojnickou uniformu a já mohla odpřísáhnout, že nikdy na nikom nevypadala tak dobře. Vířili jsme spolu parketem, poutali na sebe pozornost. Oči mu jiskřily, když mě sevřel v objetí, na rtech mu hrál spokojený úsměv. A já, já byla... Šťastná. Extatická. Byl tam se mnou a tančili jsme na mou novou nejoblíbenější píseň. Viděla jsem, jak ho ostatní dámy okukují, ale věděla jsem, že zbytečně. 

Byl můj. 

Jen můj. 

Byl můj temný pán a já byla jeho hvězdou, jak mi často říkával. Jeho světlem. Můj život – a vlastně celý svět – byl dokonalý, tady a teď. V jeho náruči.

Probudila jsem se zklamaná. Hudba už nehrála a Corvin tam nebyl. Cítila jsem strašnou prázdnotu. Bez rozmýšlení jsem vyběhla z pokoje, jen v noční košili. Bylo mi tentokrát jedno, jestli někoho vzbudím. Nechtěla jsem se smířit s tím chladem, který mě užíral zevnitř. Vyběhla jsem bosa do zahrady, rozhlížela se kolem, ale nikoho neviděla. Slzy se mi tlačily do očí.

„Corvine!" zasténala jsem a klesla do trávy. Nevěděla jsem co se děje, ale ničilo mě, že tu nebyl. Nocí se ozval skřek krkavce. Jen pár vteřin na to mě sevřely pevné paže a zvedly z vlhké trávy.

„Jsem tady, Rar. Jsem u tebe. Všechno bude v pořádku," šeptal zadýchaně a přitiskl mě k sobě. Rozbrečela jsem se. Tolik, jako už roky ne.

Odnesl mě do zahradního altánu, kde si sedl se mnou v náruči a šeptal tichá slůvka v neznámém jazyce, aby mě uklidnil. Kolébal se se mnou a čekal, kdy se utiším. Přišlo mi to jako věčnost, než se mi povedlo se uklidnit. Tehdy teprve na mě znovu promluvil.

„Copak se stalo, mea Stea, mělas zlý sen?" šeptal mi do vlasů.

„Ne," hlesla jsem vyčerpaně. „Byl nádherný."

„Tys nechtěla, aby skončil?" cítila jsem, jak se pousmál. Jen jsem kývla hlavou.

„Vyprávěj mi o něm, Rar. Vyprávěj mi, po čem jsi tolik toužila, až tě takhle zdrtilo to nemít. Vyprávěj mi, a já ti to splním."

Dokázal to. Navzdory všemu mě přinutil k úsměvu.

„To nejde. Byl to jen sen, nebyl skutečný, Corvine," zašeptala jsem.

„Přesto se jej můžu pokusit splnit, Evelyn," přemlouval mě. „Co na tom snu bylo nejlepší?"

Zavřela jsem oči a znovu si vybavila, co mě na tom snu tolik uchvátilo.

„Ty. Já. My dva, spolu."

„Tak to mám vlastně už splněno, ne?" zasmál se tiše. „Co ještě tam bylo?"

„Tančili jsme. Úplně jsme vířili parketem, až ostatní žasli."

„Ach ano, ty miluješ tanec. Tohle je velmi snadné přání, Rar. To bych dokázal splnit teď hned, kdybys nebyla tak vyčerpaná."

„Bylo to v roce 1938, na Silvestra. V Rusku," vyvedla jsem ho z omylu.

Cítila jsem, jak ztuhl.

„Zopakuj to," nařídil nevěřícně.

„Silvestr 1938, Rusko. Měla jsem nádherné modré šaty a tys vypadal jako splněný sen v bílé, důstojnické uniformě," vysvětlila jsem mu víc podrobností. Náhle se ode mě odtáhl. Podívala jsem se mu do tváře, abych viděla směsici nadšení a zděšení.

„Mea Stea... Ty... Ty si pamatuješ?!"