Krkavec

13.

Tak jako každý den, slunce zmizelo za obzorem a Corvin se stále nevracel. Jeho otec byl ve svých komnatách kam za ním každou chvilku přiběhl některý ze členů jeho gardy podávat hlášení, během pár okamžiků byl však zase venku a chvátal kamsi mimo prostory hradu, ještě zachmuřenější. Věděla jsem, že mi do záležitostí Corvinova otce nic není, že si mám hledět svého, ale to dusivé napětí naplňující každičkou komnatu vzbudilo zvědavost i ve mně. Kdykoliv jsem však zastavila někoho z lidí pracujících na hradě, jen krčili rameny. Nic nevěděli a když jsem měla to štěstí, že jsem narazila na kapitána stráže, odbyl mě prostým „to není nic pro Vás, má paní," a zase spěchal pryč. Něco se tu dělo, bylo to velmi vážné a přesto mi nikdo nechtěl nic říct.

Corvin se nevrátil ani v noci.

Ráno se hradem rozlehl vyděšený křik jedné ze služebnic jeho otce. Seběhla se snad polovina osazenstva, abychom viděli, že Corvinův otec zemřel. Ležel na svém lůžku, v ústech pěnu. Oči, tolik podobné Corvinovým, v hrůze vytřeštěné na nebesa postele, ruce stále pevně svíraly dýku, kterou se zřejmě chtěl bránit.

Během několika málo okamžiků se všechny pohledy stočily na mě. Corvinův otec se po smrti své manželky nikdy znovu neoženil a jeho milenky tu neměly žádné slovo, byla jsem tedy v tuhle chvíli paní hradu Hunedoara, alespoň než se vrátí můj manžel. Hlavní komorník na mě nenápadně kývl, jak mě pobízel k nějakému rozhodnutí, nemohli jsme tu takhle stát věčně.

„Povolejte lékaře a bylinkáře ,ať zjistí, co se stalo. Uzavřete brány a vyslechněte všechny, co se dnes v noci zdržovali v prostorách hradu. Najděte vraha mého tchána!" rozkázala jsem pevně, srdce se mi však stále chvělo nejistotou a touhou po Corvinově brzkém návratu.

Příštích několik hodin jsem dostávala hlášení od strážných o tom co kdo v noci viděl, ale nikam to nevedlo. Začínala jsem propadat beznaději.

„Má paní, před bránou stojí družina a domáhá se povolení ke vstupu," přiběhl mi sdělit udýchaný mladík, syn kuchařky, který se teprve učil základy boje, ale protože s Corvinem odešlo mnoho mužů, musel již vypomáhat.

„Kdo je vede a proč bych je k nám měla pouštět právě teď?"

„To mi nechtěli říct, má paní. Vede je žena zahalená v dlouhé kápi, prý bude mluvit jen pány tohoto hradu."

„Dobrá tedy," pokývla jsem hlavou na souhlas a zvedla se od stolu. „Přijmu je v hlavním sále." Chlapec kývl na znamení pochopení a hned odběhl.

„Má paní," promluvil na mě Marius, velitel mé osobní stráže a jeden z Corvinových nejvěrnějších. „Nejsem si jist, že je to moudré... Většina vojáků je mimo hrad a v této situaci... Počkejme na Corvina." Chtěla jsem mu dát za pravdu, nic jsem si nepřála víc než se schoulit v manželově bezpečné náruči, ale věděla jsem, že v jeho nepřítomnosti jej musím nahradit. Zvlášť teď, když tu nebyl jeho otec.

„Je to jen skupinka lidí, navíc je vede žena. Neubráníš mě před ženou, Mariusi?" žertovala jsem, ale on se jen ušklíbl.

„Víš že bych za tebe položil život, paní, o to se bát nemusíš. Přesto si myslím..."

„Že jsem tu v tuhle chvíli na všechno sama a poddaní musí vidět, že to zvládám i bez Corvina vrčícího na vše kolem mě?" přerušila jsem ho polohlasem. Tentokrát už byl jeho úsměv o poznání upřímnější.

„Máš asi pravdu," přiznal. „Ale vyčkej, než shromáždím skupinku vojáků, která bude rozmístěna v sále. Pro jistotu," snažil se o kompromis. „A aby mi Corvin neurval hlavu, až se vrátí a zjistí, že jsem tě vystavil nebezpečí," doplnil tišeji a poprvé od včerejšího rána jsem se dokázala usmát. Marius měl pravdu, Corvinovy přehnaně ochranitelské sklony byly občas... Náročné.

Za několik chvil komorník ohlásil paní Mioaru.

Do sálu vstoupila žena kolem třiceti let, sama bez doprovodu, jako uhel černé vlasy sepnuté do neuspořádaného drdolu z nějž několik pramenů vypadávalo a bylo v nich vidět pár stříbřitých vláken.

„Co si žádá paní Mioara od hradu Hunedoara?" oslovila jsem ji pevným tónem. Neznala jsem ji, nebyla proto přítel ani nepřítel.

„Tak ty jsi Corvinova manželka?" odfrkla si posměšně a já už věděla, že ať je kdo je, nebudu ji mít ráda. I Marius po mém boku se víc napjal a jeho ruka se nenápadně posunula k jílci jeho meče.

„To jsem. Buď řekni co chceš, nebo odejdi. Nemám na tebe celý den," odsekla jsem. Mioara přimhouřila oči.

„Copak, stále jsi nenašla vraha toho starého kozla?" zachechtala se zle.

„Co ty o tom víš?" vyštěkl Marius.

„Že ho zabil jeho hlad po ženských sukních," ušklíbla se. „Škoda ho nebude, ale vzdoroval dlouho. Sestřiny jedy většinou pracují mnohem rychleji."

Srdce mi bilo jako splašené. Corvinův otec byl tedy otráven a tato žena věděla kým i proč. Nemusela jsem Mariusovi dávat žádné znamení, automaticky pokynul rukou, aby ji jeden z jeho mužů zadržel. Ten se však sesul k zemi, sotva udělal několik kroků jejím směrem, držel se za hruď a z úst mu vytékal tenký pramínek krve.

„Radu!" vykřikl Marius a s taseným mečem vyrazil vpřed. Nedostal se ani do poloviny místnosti, než klesl na podlahu stejně jako mladý Radu.

V neblahé předtuše jsem přitiskla pravou ruku na svůj podbřišek, kde bylo mé a Corvinovo nenarozené dítě.

„Tušíš správně, paní hradu Hunedoara. Ty i tvůj spratek dnes zemřete," upřela na mě Mioara tmavé oči, ve kterých zcela chybělo bělmo.

Byly černé.

Celé černé.