Krkavec

12.

„Evelyn..." vydechl Corvin tiše. „Nesnesu, aby ses trápila. Řekni mi, Stea Mea, řekni jak to mám napravit..."

Usmála jsem se, jak mě jeho slova naplnila hřejivým pocitem.

„Není nic, co bys mohl udělat, Diavoli," odpověděla jsem a sledovala, jak při tom oslovení zpozorněl. „Ale to, co už děláš, pomáhá."

„A co už dělám?" zeptal se, v očích potměšilý lesk.

„Zbožňuješ mě," věnovala jsem mu úsměv, do kterého jsem se snažila vložit všechno, co to pro mě znamenalo.

„Ano, Rar, to dělám už velmi, velmi dlouhou dobu," usmál se tiše. Viděla jsem na něm, jak bojuje sám se sebou. Nesnažil se skrývat pohled, který upíral na mé rty, ale přesto váhal.

Já ne.

Překonala jsem ten malý kousek nekonečna, co nás od sebe dělil a přitiskla své rty na jeho. Corvin se celý napjal jako tětiva luku, cítila jsem to pod dlaněmi, kterými jsem se ho stále dotýkala. Hlavou mi problesklo, jestli to nebyl špatný nápad. Možná.... Možná jsem se pletla a on z nějakého důvodu nechtěl-

Ne, rozhodně chtěl. Hodně chtěl, došlo mi ve chvíli, kdy mě jeho ruce doslova přirazily proti jeho do té doby sedícímu tělu. Nestihla jsem zaznamenat kdy vstal, jen jsem vnímala jak se celá jeho postava tiskne proti mně, jako kdyby mě chtěl pohltit, vstřebat do sebe. Minimálně jeho ústa se o to pokoušela.

Nikdy dřív jsem se nelíbala, přesto jsem si byla jistá, že takovéhle to být nemá. Nemůže. Pokud by každý polibek byl takovýhle, proč by se lidé přestávali líbat? Kdo by se obtěžoval s dýcháním? Přejel mi jazykem po dolním rtu a zároveň mi jeho horké dlaně sjely pod hranici pasu, kde stiskly. Jop, Corvin mi právě zmáčkl zadek a nejspíš si to ani neuvědomoval, mě to však přimělo zasténat.

Můj Diavoli na oplátku tiše zamručel a polibek ještě prohloubil.

Vždycky jsem přemýšlela, jaká melodie bude v mé hlavě asi doplňovat líbání. Habanera z Carmen? Vivaldi? Bach? Ne, ani jedeno z toho. Myslí mi burácel pouze tlukot mého srce tak prudký, že by se na něj možná dal tančit i čardáš. Točil se se mnou svět a ztrácela jsem půdu pod nohama, což Corvina přimělo přestat.

„Evelyn," zašeptal zadýchaně, sotva se odtáhl. „Rar, co mi to děláš?"

„Nejspíš něco velmi podobného tomu, co ty děláš mě," zasmála jsem se tiše.

„Ne, Stea, k tomu se to ani nepřibližuje, to mi věř," ušklíbl se. „Měl bych se od tebe držet alespoň na metr," zahuhlal.

„Ne!" vyjekla jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, že v domě nejsme sami. „To nemůžeš, Corvine. Nemůžeš se ode mě teď držet dál. Ne potom, cos mi ukázal jaké to může být, mít tě u sebe, já..." myslí mi vířily statisíce myšlenek, které byly čím dál méně souvislé a smysluplné. Jediné, co jsem vnímala byl strach, že mi zmizí. Možná jsem ještě před pár dny nevěděla kdo to byl, ale právě teď mě k smrti děsilo, že by se mi jeho náruč měla vzdálit. Dech se mi mělčil a před očima naskočily černé tečky.

„Rar?" uvědomil si Corvin, že něco není v pořádku. „Evelyn, ne, to ne... Šššš, uklidni se, jsem tady. Vždycky tady budu, není se čeho bát," mumlal, hned jak si mě přitáhl zpět do náruče.

Bylo pozdě, to co jsem předpokládala byl panický záchvat, už bylo v plném proudu.

A já omdlela.

Na hradbách stála postava v tmavozelených sametových šatech, dlouhé tmavé vlasy vlající ve větru a zaujatě sledovala hranici lesa, jako kdyby na někoho čekala a ten někdo stále nepřicházel. Byla to žena, tak o pět let starší než já, přesto jsem věděla, kdo to byl. Byla jsem to já této doby. A vyhlížela jsem Corvina. Čím déle jsem se pozorovala, tím víc jsem měla pocit, jako kdyby mě něco vtahovalo, až jsem se svým minulým já splynula v jedno.

Bylo to jako shlédnout ultra rychlou rekapitulaci předchozích dílů seriálu. Viděla jsem střípky svého dětství, Corvina jako desetiletého vzpurného chlapce, který i když neustále brblal, vždy mi přispěchal na pomoc, i kdyby to znamenalo jen zahnat syčícího housera. Cítila jsem, jak jsme spolu vyrůstali, naše první tajné polibky na louce mimo dohled hradu, procházky podhradím. Výlety na koních, kde vedle nás běžel černý vlk a nad hlavami nám kroužil krkavec. Naši svatbu. Ano, i tu jsem viděla. Jak mi tekly slzy štěstí, když kněz konečně vyslovil ta posvátná slova a já mu patřila předl idem i bohem. Přitiskla jsem si ruku na podbřišek. Dnes ráno jsem mu přiznala, že čekám dítě. Ještě dnes ráno byl náš život dokonalý.

Teď však bylo všechno jinak. Celým hradem panoval chaos kvůli uprchlému vězni, o kterém jsem ani netušila, že tu byl. Nevěděla jsem kdo to byl ani co spáchal, ale podle toho jak Corvin zesinal, když mu to jeho otec ráno oznámil, to musel být někdo velmi důležitý nebo velmi, velmi zlý. Možná oboje.