Nová práce (Stray Kids X normal girl) DOKONČENO

29. kapitola

-sobota 2:34 ráno-

Vzbudilo mě vyzvánění mého mobilu. Rozespale jsem ho nahmatala na noční stolku a ani se nepodívala, kdo volá a vzala to.

„Ano?" zeptala jsem se hodně rozespale.

„Aileen! Uf, měla jsi zapnutý vyzvánění" řekl...Chan?

„Chane? Neměl bys být na cestě pryč?" zeptala jsem nechápavě a ještě napůl ve spánku. Nezdá se mi to?

„Právě, že měl, ale nastala menší komplikace" řekl, ale já to pořád nějak nevnímala. Šlo to jedním uchem dovnitř, druhým ven.

„Huh?" ozvala jsem se. Vážně se mi chtělo spát. „řekneš mi to ránoooo" protáhla jsem, protože jsem si zívla.

„Ne Aileen poslouchej" řekl Chan, který na to dal ještě důraz, takže jsem se vážně snažila poslouchat.

„Jedna členka našeho týmu spadla ze schodů a teď je v nemocnici, protože si něco zlomila a mi teď hledáme náhradu. JYP je z toho hrozně nervózní a neví, komu má říct. A po rozhovoru s kluky jsem mu navrhl tebe! A on souhlasil! Takže Aileen můžeš jet s námi na tour, ale musíš za hodinu být nachystaná, protože letadlo do Tokia odlétá za dvě hodiny" řekl rychle Chan. Tato zpráva mě plně probudila.

„Počkej, počkej, počkej... Takže chceš mi říct, že bych mohla jet s vámi?!" chtěla jsem se ujistit. To se mi určitě jen zdá

„Jo! Ale musíš si pohnout!" řekl rychle

„Panebože! To je úžasný! Hrozně moc ráda pojedu!" radostně jsem skoro až křičela. Nevím, jestli ze mě mluvila ospalost, ale to je jedno.

„Hned to řeknu JYPmu. Za tak 40 minut před tvým bytem by měl stát taxík. Takže rychle se sbal" řekl Chan. Jeho nadšení bylo hodně slyšet.

„Jo tak já jdu na to!!" zasmála jsem se a po rychlém rozloučení jsem si rychle vytáhla kufr. Já jednu se Stray Kids na jejich tour!!!

Rychle jsem do kufru naházela všechno potřebný a také se převlékla. Tři mikiny, spoustu triček, dvoje kraťasy, dvoje rifle, sportovní oblečení, atd. Když jsem měla jakž takž sbalený oblečení, vrhla jsem se do koupelny s oblečení v ruce ze sebe udělat aspoň trochu člověka a zároveň si sbalit hygienu. Po asi tak půl hodině balení jsem zmateně běhala po bytě a hledala věci, které potřebuji.

Vím jistě, že na něco zapomenu, ale to mi je teď jedno.

-o 40 minut později od hovoru s Chanem-

Už jsem čekala na chodníku před mým bytem a v hlavě přemýšlela, co všechno mám a naopak nemám zabalené. Jsem na sebe zatím pyšná, protože na seznamu v mé hlavě věcí, které nemám, zatím nic není. Zvláštní... Velmi zvláštní.... No nic, teď se s tím nebudu zabývat.

Jelikož poletím letadlem, tak jsem si na sebe vzala pohodlné, na kolenou roztrhané, černé džíny a k tomu snad moji nejpohodlnější mikinu, ehm Chanovu mikinu. No co! Mám ji ráda. Na hlavu jsem si ještě dala černou kšiltovku. Neptejte se mě proč. Sama to nevím, ale k mým světlým rozpuštěným vlasů se mi postě líbí a navíc ji mám místo... slunečních brýlí... SLUNEČNÍCH BRÝLÍ! Doprčic! První věc, kterou nemám! Nenenenene, bez slunečních brýlí to nepřežiju!

Přemýšlela jsem, že se pro ně ještě vrhnu do bytu, ale než jsem to stihla udělat, přijel taxík. Hold si budu muset brýle někde koupit

Taxikář hned vystoupil a jako gentleman mi pomohl s věcmi do kufru a otevřel mi dveře, abych si mohla sednout. Byl to kluk asi tak v Chanově věku a po cestě jsme spolu navázali příjemnou konverzaci.