Nová práce (Stray Kids X normal girl) DOKONČENO

34. kapitola

Jak řekla, tak se i stalo. Řekla jsem jí celý můj příběh, pustila pár písniček a ukázala fotky. Přiznala, že je hot a chápe mě. Tohle celý nám zabralo až do pěti. Byl skvělý pocit jí o tom říct. Zeptala se mě, i kde budu spát a když jsem řekla, že nevím, hned se nabídla, že můžu zůstat u ní. jak dlouho budu chtít. To jsem hned s radostí přijmula. Je skvělá

„Za chvíli začíná jejich koncert" oznámila jsem jen tak. Mrzelo mě, že tam nejsem. Chan bez tak budu dělat, že mu nic není. Z myšlenek mě vytrhlo cinknutí mobilu. Podívala jsem se, co to je. Oznámení bylo z twitteru a byl to, že Stray Kids přidali nějaký tweet. Zajímalo mě, co to je a tak jsem to rozklikla.

Hi stays! Máme pro vás překvapení! Dnes v devět hodin večer v česku, takže ve 4 hodiny ráno v Koreji, bude vlive posledních tří písniček této tour a zároveň i rozloučení!

Máme vás rádi!

To mě překvapilo, ale i potěšilo. Hned jsem to řekla paní Konvičkové, ze které se začínal stávat Stay. Abyste jsi nemysleli, že jí je třeba 80, je jí asi 55 let. Od té doby co jsem dořekla můj příběh, pouštěla jsem jí SKZ písničky. Nejvíc má zatím ráda Hellevator.

Po večeři jsme se bavili tím, že jsem ji učila poznávat kluky. U toho jsme se vážně hodně nasmáli. Perfektně už umí poznávat Chana, Changbina, Jisunga a Felixe. Ostatní jdou trochu hůř. Když se ručičky na hodinách začali přibližovat k deváté hodině, vytáhla jsem z tašky notebook, abychom měli ten vlive na větší ploše

Chvíli jsme čekali, ale po chvíli vážně naskočil vlive. Kluci zrovna začínali tančit na Miroh. Samozřejmě všichni. Vlive úplně ignorovali a plně se věnovali koncertu.

„Ouu, jsou úžasnííí" řekla paní Konvičková, která to plně prožívala.

Další písnička byla District 9. Když skončila, kluci jsi stoupli vedle sebe do rovné čáry. Chan vykročil dva kroky vpřed a začal mluvit.

„Než zazpíváme předposlední písničku tohoto koncertu a zároveň i předposlední písničku celé naší tour, chtěl bych za nás všechny všem poděkovat, že tu s námi jste a že nás podporujete v tom co nás baví. Love you!!" řekl Chan a všichni, i členové Stray Kids, začali hlasitě tleskat. Až tleskot utichl a Chan pokračoval: „Dnes jsem udělal hrozně špatnou věc. Někomu, na kom mi záleží, jsem ublížil. Někdo mi, ale řekl, že nikdy není pozdě na pořádnou omluvu" řekl a na chvíli se zastavil a podíval se na felixe „Tahle písnička je pro tebe. Doufám, že se koukáš" zakončil to Chan a zajel zpátky do řady. Mě uvízla slova na jazyku a očima jsem hleděla na obrazovku. On...On mi napsal písničku... On se mi prakticky omluvil před spoustou lidí a přiznal svou chybu. Paní Konvičková umí anglicky, takže také poznala, co to znamená, a tak mi lehce stiskla stehno.

Hned při první větě my začali stékat slzy po obličeji. Jakmile dozpívali, byla jsem radostí bez sebe. Byla to hodně dojemná písnička. Všichni začali hlasitě tleskat.

„On přiznal svoji chybu" vydechla jsem a vzdech se hned proměnil v nadšení „On se omluvil!" vykřikla jsem nadšeně

„ano ano, je úžasný" zasmála se paní konvičková

„Zítra se za nimi vrátím" rozhodla jsem

„Už? Doufala jsem, že si tě ještě chvíli užiju, ale nemůžu ti bránit. Taky bych jela" usmála se paní konvičková

-ráno-

Vzbudila jsem se o půl sedmé, protože paní Konvičková ještě chodí do práce a tak jsem se s ním chtěla rozloučit.

„Děkuji za všechno, co jste pro mě udělala" usmála jsem se na ni, když jsem v sedm stála na verandě a loučila jsem se s ní. Před hotelem, kde spí kluci, budu asi o půl osmé.

„Vždyť jsem nic neudělala" zasmála se a pohladila mě po tváři. „Až budeš zase v česku, nezapomeň mě navštívit"

„Nezapomenu." Slíbila jsem jí

„Užívej života, dokud to jde"kladla mi s úsměvem na srdce.

„Nebojte" uklidnila jsem ji „Tak já už jdu. Mějte se krásně paní Konvičková!" řekla jsem a začala odcházet

„Ty taky!" zavolala na mě. Já jí zamávala a vydala se po chodníku pryč. Jsem ráda, že jsem ji potkala. Připomnělo mi to dětství...

-07:26-

Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Stála jsem před hotelem a přemýšlela. Jak mám dát znamení Chanovi, aby šel ven? Možná to je blbost, ale prostě nemůžu mu jenom tak zavolat. Pak mě něco napadlo. Poslala jsem mu na snapchat snap, na který jsem vyfotila právě hotel, ve kterým teď bydlí. Dívala jsem se a doufala, že si to otevře. Po takových 5 minutách jsem začala ztrácet naději, ale najednou mi vyskočilo, že si to otevřel. Doufám, že pochopí, že má přijít dolů a že přijde. Nervózně jsem si třela ruce a přitom se rozhlížela po okolí. Bylo zvláštní být zase v Praze.

„Aileen..." slyšela jsem někoho zašeptat mé jméno až děsivě blízko. O nikom jsem nevěděla. Rychle jsem se otočila a viděla ho. Chan stál tak pět kroků ode mě a na tváři mu hrál nechápavý výraz, ale v očích mu radostně jiskřilo.

„Pochopil jsi to" usmála jsem se a on byl v jedné sekundě těsně u mě. Dívali jsme si vzájemně do očí a snažily se číst myšlenky toho druhého.

„Já..." začal Chan, ale já ho to nenechala doříct a stoupla si co nejvíc na špičky a políbila ho. Chan hned začal spolupracovat a dal ruce kolem mého pasu, zatímco já svoje obmotala kolem jeho krku. Chvíli jsme se takhle líbali na skoro prázdné ulici, ale potom jsme se od sebe odtáhli a zase se dívali do očí.

„Nepůjdeme dovnitř?" zeptal se Chan a já přikývla a spolu jsme se vydali do lobby hotelu. Tam jsme si sedli na gauč.

„Omlouvám se" zašeptal Chan, který se díval na špičky svých bot.

„Já taky" řekla jsem a Chan spustil pohled ze svýchbot a za ruku si mě přitáhl k sobě.

„Zachoval jsem se jako idiot" řekl smutně.

„Trochu jo" zasmála jsem se a on se přidal.

-------------------------------

Další kapitola je venku!💖 Tento příběh se rychle blíží ke konci. Nakonec bude mít 36. kapitol. Takže před námi jsou poslední dvě...

Mám vás ráda! A děkuji za podporu😊❤💖💖

Del<3