Historie nenávisti

Úvod- Cyklus dominance

Paprsky zapadajícího slunce neústupně prostupovaly skrze mraky a dopadaly na celé údolí. Jejich hřejivému dotyku neuniklo nic, co se právě ve zlatě zalité krajině nacházelo. Rudá oblaka dominovaly obloze a pomalu pluly nad vrcholy velkolepých hor, které se tyčily na obzoru. Klesající slunce se odráželo v řece protékající údolím a postupně si bralo světlo nazpět. Byla to úchvatná scenérie, však k dnešnímu dni nehodící se, pomyslel si vládce elfů při pohledu na království, které pomalu ztrácel.

Tisíce nenávistí poháněných lidí, kteří celý svůj život byli elfy zotročováni, nyní nekompromisně vytáhli proti centru veškerého elfského vlivu - městu LoanTean, domovem královské rodiny ale také elfské šlechty, která byla zodpovědná za dlouhé roky utrpení lidského pokolení. Ačkoli se za zdmi města skrývala vládnoucí vrstva, LoanTean bylo též domovem stovek prostých elfů, kteří činy královské rodiny kritizovali, ale armáda lidí neušetří nikoho se špičatými uši. Hradby byly vysoké a silné, za celou historii města nikdy nepadly - byly poslední nadějí obyvatel města. 

Šlechta, která z královského paláce s napětím sledovala tisíce rozzuřených vojáků, spatřila něco, čeho se smrtelně báli. Před hradby byla dovlečena žena, která je největším klenotem, ale také zbraní elfského lidu - královna Zerryath, vládkyně proslulá svou velkolepostí a schopnostmi, díky kterým elfský lid nabil svého neohroženého postavení nad ostatními bytostmi kontinentu.

Obyvatelé LoanTeanu při pohledu na královnu cítili mnoho emocí - lítost a smutek, jiní beznaděj a strach. Žena, která bývala vždy oděna v honosných róbách, ověšena nejhodnotnějšími klenoty, žena která panovala největší říši v historii kontinentu nyní klečela v prachu pod zraky svých otroků. V tento moment elfský lid pochopil, že se jejich čas nezadržitelně chýlí ke konci. „Zerryath, stále nemůžu uvěřit jak si mohla být tak hloupá, aby jsi propadla dojmu,  že bych tě skutečně miloval. Potom co ty a tvůj lid provedl tomu mému..." Pronesl muž, který byl hlavním důvodem těchto revolučních momentů. „Připoutejte jí ke kůlu a připravte se k útoku!" Lidé, kteří císařovnu znali jen s piedestalu a vždy na ni hleděli, jako na hrozbu a důvod, který mohl za dlouhý život v řetězech, jim nyní ležela u nohou, zlomená a poražená. Stále se jí báli, ale nenávist jim dodávala sílu a odhodlání k tomu, aby císařovnu hrubě přivázali ke dvojici dřevěných stojanů.

 Zerryath se již nebránila, neměla sílu ale ani naději, která by jí poháněla. Po desítkách dnů během kterých byla mučena, se zmohla jen na zoufalý pláč, který vyvolala myšlenka na její děti, které se za hradbami města nacházejí. Dvě děti, které nadevše milovala, byly do tohoto sporu kvůli její vládě ovlivněné tradicemi dávných předků zatažena. Jeden z mužů přistoupil ke královně a vytáhl dýku, kterou měl připevněnou u pasu a sekl Zerryath do paže. Do krve, která jí stékala po celém těle, namočil prst a na čelo jí namaloval jakýsi ornament. Přistoupil k ní a zašeptal: „Teď zničím vše co je ti drahé. Zabijeme tvého chotě a tvé děti. Tvé děti, které rostli v přepychu a bezpečí, nyní zažijí to, co zažívali celé generace naše děti!"

Zerryath pocítila neuvěřitelně silný tok magie, který jí proudil v žilách. Věděla co plánují ale nedokázala tomu již nijak zabránit. Temná mračna se stahovala nad hlavou královny a utvořily vír, který nezadržitelně rostl. Nastalo děsivé ticho a tma. Šlechta stojící na balkóně v královském paláci, vše z dáli se zatajeným dechem sledovala. Nebe se nečekaně rozsvítilo zeleně a dunivým dusotem zahřmělo. Byl to obdivuhodný, ale také děsivý pohled. 

Zerryath do věčného ticha nenadále a bolestně vykřikla. Se zoufalým sténáním do královny udeřil blesk, který se následně obrátil proti městu. Udeřil do hradeb LoanTeanu a pod nezastavitelným tlakem a silou se zdi města začaly hroutit na bezpočet kusů. Sutiny nepředvídatelně létaly vzduchem a celé údolí polil oblak prachu. Muž, který vedl povstání se s úsměvem vzpřímil a sebevědomě prohlásil: „Doba, kdy jsme byli jen pouhým majetkem je pryč! Nyní nastane náš věk, věk lidí! Vzpomeňte si, čím vším jsme si my a naši předci museli procházet! Bratři a sestry! Vyzívám vás! Půjdete se mnou a vezmete si zpátky svou čest a důstojný život?!" Proslov získal ohlušující aplaus a povzbudil stovky mužů a žen k nenávisti, kterou nyní elfský lid okusí. Zerryath ležela zhroucena na zemi nevnímajíc rozruch, který se kolem ní kupí.

.

„Otče, probili se dovnitř a zabíjejí naše poddané." Řekla tiše dívka vyhlížejíc z balkónu královských komnat masakr, který právě ve městě probíhal. Král elfů ležíc smrtelně raněný na svém loži jen povzdechl a slabým hlasem prohlásil: „Děti, pojďte ke mě, musím vám něco důležitého sdělit." Dívka vzala svého bratra za ruku a cestou ke královi krotila jeho hysterický pláč. Ulehli vedle něj a s napětím očekávali, co jim chce otec říci. „Víte, s vaší matkou jsme vždy chtěli jen to nejlepší pro náš lid. Pečovali jsme o naše země a starali se o jejich blaho. Vždy jsem si naše království představoval jako zahradu s velmi úrodnou půdou, na které rostou krásné a hlavně vzácné květy, zdobící celou zahradu. Na zahradě se ovšem může vyskytnout plevel, a plevel se může vymknout kontrole... Jako váš otec a král těchto zemí, vás žádám abyste zabránili plevelu v zachvácení zahrady plné krásných květů. Je to jen cyklus dominance a je na vás, aby jste ho opět zvrátili na naši stranu." 

Dívka s úžasem v očích na otce hleděla a rychle pochopila, že jeho slova jsou ideály, které jednoho dne naplní. Chlapec, který toužil jen po tom, aby vše přestalo a mohl dále spokojeně žít v objetí své matky, se podíval na starší sestru a opět se mu vlily slzy do očí. Jásot vojáku se k nim znatelně přibližoval a král pronesl svá poslední slova, která se oběma dětem vryjí navždy do paměti: „Dospějte a poté vytrhejte plevel i s kořeny..." Královská stráž zabalila děti do kápí a urychleně je doprovodili k přístavu, kde se vojáci zatím nenacházeli. Chlapec, který zničeně sténal a naříkal po své matce spatřil, jak se jeho domov ocitá v plamenech a v ten moment se plně ztotožnil se slovy, které jim otec sdělil. Nastoupili na loď, která se spěchem vyplula. Dívka, která po své matce zdědila její magický talent, švihla rukama a v ten moment prudce zavál vítr. Plachty se napnuly a loď plula rychle na sever. „Sprostě využili mé matky k tomu, aby zabili tisíce elfů a následně, zničili můj domov..." Pomyslela si dívka, která nyní byla naplněna čistou nenávistí.