Rytmus krve

Prolog

Tehdy nás lákali do svých řad pěkně. Mluvili o vznešenosti, cílech, jež pomůžeme naplnit, o částech v nás, které rozvineme. Staneme se součástí celku, budeme jednotní ve své vlastní podstatě.

Mluvili o budoucnosti, o hezčím světě, o nás! Říkávali nám, že jsme dědictví ohně, jež spálí nepravosti světa, mluvili o hodnotách a lidech, o jejich duších a možnosti naplnit poslání. Jen jediné slovo jim tam chybělo.

Slov možná chybělo víc, ale jedno jsme začali postrádat hned na začátku. Postrádali jsme jedinou zmínku o životě. O tom našem, o jejich, i o něm obecně.

Zato říkali dost věcí o krvi. O mé krvi, o krvi jiných, o nečisté i o té, která se musí chránit jako vzácnost. Jenže už nedodávali, že tuhle vzácnou krev, naši krev, budeme prolévat ve jménu čistoty. Ve jménu společnosti připojí se naše oběti na seznam války.

Seznamy byly každým dnem delší a delší, neustále padali lidé. Mudlové, čarodějové a čarodějky s jejich krví, poloviční i my, čistí. I ta nejčistší krev umírala a volala o pomoc.

My volali o pomoc. Té se nám ale zoufale nedostávalo, krev nám nezařídila přátelství, nepomohla s nejistotami, krev nebyla v životě ničím.

V žilách nám kolovalo nic, vzácné a čisté nic, které ale bylo pořád bezcenné. Když ničemu dali pěkné jméno a vzali to jako důvod k válce, umíraly obě strany. Jeden vedle druhého padali na zem bez možnosti prokázat původ pochybným cárem papíru. Nic jiného jsme neměli.

Snad až na masky a pláště. Černé jako noc, temnota a naše duše. Zničené jako vědomí toho, kam jsme se to po škole přihlásili.

Litovala jsem. Litovala jsem chvíle, kdy jsem prohlásila to slovo. "Přijímám!" tehdy se rozlehlo obří místností plné smtijedů. Tehdy mi na záda namalovali terč. Tehdy jsem dobrovolně přijala smrt za svůj nástroj pomsty.

Jámy byly bezedné, procházela jsem kolem nich v nábožné účtě, nedívala se dolů, abych náhodou nezahlédla někoho známého. Někoho mého. Někoho, kvůli komu bych do jámy s těly skočila a utopila se pro něj.

Nepadaly jen jejich hlavy, to naše těla byla v jámě, to nás odhazovali jako použité kousky ubrousků, to my sloužili pod pohrůžkou smrti.

Kolikrát jsem zděšeně ustoupila do pozadí, kolikrát mě málem sežehlo světlo hůlky, kolikrát jsem v boji zavírala oči a vrtěla hlavou, to jsem si nedokázala ani představit.

Překračovat těla mi nikdy nešlo. Říkala jsem jim to, varovala jsem je, že nejsem stejná, ale stejně mě tenkrát vyslali na tu schůzi. A tam mě změnili, pobláznili. Když jsem odcházela, věděla jsem, že má krev je lepší. Byla o tolik čistší a vzácnější než krev jiných. Vždyť byla jedna z nejstarších, byla jsem na svoji krev hrdá.

Dnes bych krev vyměnila za konec války. Okamžitě bych to všechno zarazila, aby nemusel nikdo umírat. Abych nemusela umřít já, aby nemusel umřít Regulus, aby nemuseli umírat mí přátelé i nepřátelé. Čert vem čistou krev, zemřeme přece stejně, dají nás do stejné země, zbydou z nás stejně ožrané kousíčky od červů.

Po boji jsem popadla nůž, tehdy před několika dny, pokusila jsem se vyříznout si ten znak z předloktí, tolikrát jsem se snažila. Má čistá krev se rozlila po bílých dlaždičkách koupelny, tekla všemi směry a vypadala úplně stejně jako krev těch mudlů, jež jsem svým souhlasem přivedla do jiného světa. Nebránila jsem jim, nemohla jsem.

Když opravdu chceme, aby něco zmizelo, ani bolest nás nezastaví, aspoň mě ne. Povedlo se mi to, tehdy jsem z ruky servala znamení zla i s kůží, ta mě z celého těla bolela nejméně.

Krev tekla, valila se mi z předloktí, kde jsem zírala na vlákna svých svalů a vnitřky modravých žil. Brečela jsem, tekutiny se mísily k sobě, nikdo by mě v tu chvíli nepoznal. Zoufale jsem si tiskla ruku k hrudi a začínala pomalu pociťovat ztrátu krve.

Tehdy se zjevil on, zachránil všechno, jako vždycky. Nutil mě čelit překážkám, ale sám to zvládal s elegancí, ne jako já. Něco mi říkal, cosi o Něm, o našem Pánovi. Navracel mi krev do těla, chtěl, abych žila. Zaceloval mi kůži na předloktí a já s hrůzou sledovala, jak se na ní opět objevuje znamení zla.

"Nezničitelné," zašeptala jsem zděšeně.

A přesně tak to bylo. Nezničitelní, to jsme byli my. Naše strana se nesla světem jako nikdy dřív, my byli tím, čím jsme byli. Vítězové, nepolapitelní, nezničitelní.

"Je tam navždy," mumlala jsem, zatímco Regulův hlas mě uzdravoval. Znamení se zničit nedalo, bylo mi vyryto do kůže, do masa, do kostí i do srdce. Nikdy jsem se ho neměla zbavit, už navždy uvidím lebku s hadem.

"Měl pravdu," nutil mě se odtahovat. Regulus ho uznával, dokonce si schovával výstřižky novin, jenže to bylo kdysi. Dnes už jen tupě poslouchal rozkazy jako já.

"Je to rozhodnutí navždy," šeptal. Ozvěna po něm opakovala ta slova, já plakala silněji nad vědomím, že je to pravda. Jedno slovo mě stálo budoucnost, jež mi slibovali.

Krev, o tom to celé bylo. Má krev, Regulova krev, krev Jeho i jeho služebníků. Krev, co se prolévala pro krev nečistých. Paradox, na nějž jsem nenacházela odpověď.

Vzlykla jsem nad mým opraveným předloktím. Tehdy ho Regulus spravil dokonale, jen tu lebku nedokázal smazat. A já taky ne.

Rozpálilo se. Mé předloktí hořelo plamenem horším než pekelným, volal nás. Dnes večer se vrátím s pocitem úspěchu, budu mít sílu jít opět do útoku, ale na jak dlouho? Jak dlouho nás chtěl takhle manipulovat? Co vůbec od války chtěl?

Udělala bych cokoliv, aby to skončilo. A právě myšlenkou konce to celé začalo. Tímhle přáním jsem započala konec, který, jako všechno v tomhle světě, závisel na krvi.

~~~
Vítám vás u nového příběhu, který celý vznikal na mobilu, proto se předem omlouvám sem tam za přehlédnutý překlep. Osobně jsem si psaní příběhu neskutečně užila, snad vás bude bavit taky, každý všední den nová část a pokud mi bude štěstí přát, na konci všeho bude jednodílovka z pohledu jedné z hlavních postav.
Krásné čtení,
Queenie