Rytmus krve

5. Velitel odboje

Neváhala jsem. Ráno jsem se přemístila přímo do svého Londýnského bytu. Nečekala jsem tam návštěvu, byla jsem za samotu ráda. Brečela jsem, křičela jsem a snažila se z hlavy dostat myšlenky na všechny ty mrtvé, se kterými jsem prožila noc. Jejich doteky jsem si smývala z kůže hodiny a hodiny, ale dostat je z mysli, to mi bude trvat o dost déle.

Nakonec jsem se vykoupaná a unavená dostala až na pohovku. Stočila jsem se tam do klubíčka a snažila se nepřijít si tak nečistá.

Nemohla jsem dál zůstat mezi smrtijedy, ne po tomhle zážitku. Přísahala jsem, že ještě jednou bych se do jámy dostala, už bych odtamtud neodešla.

A do tohohle okamžiku bezmoci a samoty mi osud přihrál další kousek náhody, ve kterou jsem nevěřila. Náhody neexistovaly a nehody už vůbec ne. To lidé za všechno mohli. Ale tentokrát jsem konečně potkala šťastnou náhodu.

"Promerlina, Flintová," ozvalo se nade mnou, načež jsem sebou trhla a svůj skelný pohled přesunula k dívce, která nejspíše mohla za to, že se mi svět změnil v točící se spirály barev.

"Můj byt není nádraží. Nemůžeš si jen tak přijít a odejít, kdy se ti zachce," špitla jsem, ale vůbec si nebyla jistá svými slovy.

"Co se stalo?" zeptala se prostě. Na to se mě nikdo nezeptal. V Malfoy Manoru se mě nikdo neptal, jestli jsem v pořádku, co se mi stalo, proč jsem skončila v jámě.

"Pomůžu vám. Už se tam nikdy nechci vrátit," posadila jsem se. Dělat něco bylo lepší než užírat se myšlenkou na jámu a všechno s ní spojené.

"Tak vydrž," rozzářila se ihned a vytáhla z kapsy jakési zrcátko, do kterého začala okamžitě mluvit. "Sežeň Mitche, ale honem. To mě nezajímá, že se ti u mě doma nelíbí," odsekla komusi a zrcátko zase schovala.

"Nebojíš se, že tě chceme takhle nalákat do pasti?" podivila se.

Pokrčila jsem rameny. "Mně už je to asi jedno. Vaše past je o tolik lepší než jáma, že se klidně nechám i zabít. Měla jsi pravdu, není jedno, kdo válku vyhraje, oni jí vyhrát nesmí," svěřovala jsem jí tiše své dojmy.

V tom okamžiku z krbu vyskočili dva muži. Jedním z nich byl Sirius, jen trochu rozcuchaný, jako by ho Marlenino volání z něčeho vyrušilo. Ten druhý vypadal docela jako Marlene. Blond, s modrýma očima, měli stejný nos i stejné výrazy. Musel to být její bratr, vlastní bratr, ne jako ten můj, kterého matka splodila ještě v prvním manželství.

"Dobře, že jste tady, jdeme," zavelela Marlene.

"Tak to v žádným případě, nevezmu smrtijedku na naše bezpečná místa," utrhl se na ni Sirius.

Teď byl čas na moje slova. "Věř mi, že kdyby to šlo, už dávno bych znamení na ruce neměla. Ale nejde to, je nezničitelné, stejně jako On."

"Tomu říkám pozitivní přístup. Drahá sestřičko, ty si umíš vybrat lidi," ozval se pobaveně ten blonďák. Doopravdy byl tedy Marleniným bratrem.

"Mitchi, sklapni a poslouchej," ozvala se zase Marlene.

Následně Sirius poznamenal cosi, co Marlene rozzuřilo, na to odsekl Mitchell a Marlene také nevypadala nejklidněji. Bylo mi z toho na nic.

"Hádáte se tu jako děti," pronesla jsem a díky mým slovům nastalo konečně ticho. "Vaše hloupé potyčky a to všechno..." zavrtěla jsem hlavou. "Chci se přidat na stranu světla, na stranu Řádu, ne k pár bojujícím puberťákům. Možná jsem mladší, ale za ty tři měsíce jsem dospěla víc než vy tři dohromady. Není čas na hádky, zítra už můžeme být všichni mrtví. Chtěli jste mě odvést za Moodym? Tak do toho! Čím dřív, tím líp," v duchu jsem si ještě dodala, že už nebude aspoň žádná noc v jámě, kde bych byla jediná živá. Jako mrtvá bych tam patřila lépe.