Rytmus krve

11. Šťastný Nový rok

Vánoce byly snad tím nejšťastnějším obdobím mého života. Neměly by být, rozhodně ne, vždyť zemřel člověk, co hůř, Dorcas. Ale pocit štěstí od jejího pohřbu ve mně přetrvával dál a dál.

Sirius si mě vytahoval snad každý den na hlídku, sloužili jsme za ostatní, byli venku skoro dvacet hodin z celého dne, procházeli Londýn a ve volných chvílích kontrolovali sami sebe. To, co se stalo na pohřbu, se nemělo opakovat. Přesto jsme to opakovali každým dnem. A ne jen jednou.

Přes ty chvíle štěstí, prvního za poslední měsíce, možná roky, jsem si ani nevšimla, že měsíc končil a přišel nový rok. Rok 1981 měl být tím lepším. Ten předchozí totiž nebyl nic moc, proto ten další musel být lepší. Aspoň to se říkalo.

Připíjela jsem vesele na zdraví rokům, lidem i vítězství. Netušila jsem, kde se ve mně ta energie všechna vzala, ale najednou jsem se jí cítila plná. Smála jsem se nahlas, až mě málem Regulus nepoznal, i Marlene se divila, jak jsem najednou šťastná.

"Na nový rok!" zvolal James Potter, nejlepší přítel Siriuse. Den předtím se postavil samotnému Pánu zla i se svojí ženou Lily. Stejně tak Longbottomovi. Musela jsem je za to obdivovat. Sama bych se mu nepostavila ani za nic.

"Na rok 1981!" odpovídala jsem společně s ostatními.

Když začala hrát hudba, vinula jsem se na improvizovaném parketu po boku Mitche a vesele se s ním bavila. Jek okrajově jsem zaregistrovala, že Marlene zmizela z oslavy jako první. Moc jsem ji poslední dobou nevídala.

Poslední hodiny před úsvitem jsem si všimla, jak se Sirius v rohu místnosti hádá s Jamesem. Zamířila jsem k nim.

"Třikrát?" vyjekl zrovna Sirius zděšeně.

"Nemusíme to být my!" odporoval mu James.

"Ne? Tak počítej se mnou! Třikrát jste se mu postavili, máte syna narozeného na konci července, jste Jeho odpůrci. Mně to vychází jako jasná definice věštby!" křičel na něj Sirius.

"Co se děje?" zeptala jsem se okamžitě.

"Tady můj přítel je příliš nezodpovědný," plivl to slovo Sirius, "na to, aby se nechal ochránit a neriskoval tak svůj život zbytečně."

Pak se odrazil rukou ode zdi a zamířil pryč. Osaměla jsem s Jamesem. Chvíli jsem těkala pohledem, ale pak se ho konečně zeptala.

"Jsi terč?"

Zíral na mě, jak klidně se o tom dokážu bavit. Pak přikývl. "Celá moje rodina," vzdychl si.

"Jestli ti můžu poradit, schovejte se. Nechcete se dát chytit, to mi věřte. Vím, co se děje s vězni, když je nezabijí. Budete si přát smrt," pověděla jsem mu vážně.

"Co ty o tom víš?" zavrtěl hlavou.

Zasmála jsem se. "Jedině tak to, že jsem si po tři měsíce pokoušela sedřít znamení z kůže, aniž by se to povedlo. Myslíš, že bych to dělala, kdybych tam byla spokojená?"

James o tom aspoň začal uvažovat. Přikývla jsem. "Přesně tak. Věř mi. Miluješ ji? Miluješ Lily?" vzpomněla jsem se na zrzčino jméno. "Pak se schovej s ní. Možná tě bude potřebovat."

James se na mě konečně zadíval a kývl. Popadl mě za obě předloktí a děkovně stiskl. Já ale najednou vyjekla bolestí.

"Co je?" zajímal se ihned James.

"Předloktí," vydechla jsem nevěřícně. Bolelo to. Příšerně moc. Nedokázala jsem se probudit z toho opojení štěstím natolik, abych si to uvědomila už předtím. Jenže štěstí nepatřilo do mého života.