Rytmus krve

9. První výhra

Pár týdnů před Vánoci jako by se smrtijedi rozhodli mě zničit. Jako by snad jejich hlavním cílem bylo znepříjemnit mi celé svátky, první, které mohly být doopravdy šťastné.

Regulus už přes dva týdny nevylezl ze sklepa Marleniny rodiny. McKinnonovi měli moc hezky sklep, to ano, ale trávit v něm veškerý svůj čas, to bych si nepřála ani v nejmenším. Marlene tam ale jako správná zodpovědná žena seděla velice často a hlídala.

Mně tak připadly na starost její hlídky. Jako dvojice mi byl určen Mitch, spolubojovník a parťák. Byla jsem tehdy přímo nadšená, že nemusím bojovat po boku Siriuse, dokonce jsme si ten den ještě společně s Mitchem přiťukli na oslavu toho hezkého rozhodnutí.

Pomalu jsem začínala myslet, že je to všechno dobré, že to spěje vážně správným směrem. Že jsem se konečně rozhodla správně. Mé jediné vlastní rozhodnutí a bylo správné.

Zrovna dnes mě čekala večerní hlídka. Londýn uprostřed noci jsem si snad jako jediná užívala. Když jsem procházela ulicemi a dýchala vzduch prosycený Vánocemi a vločkami, cítila jsem se skutečně dobře.

Mitch klusal vedle mě, aby dohnal moje rázné tempo. Nemínila jsem zpomalit. Ani na jeho volání jsem nereagovala.

Zrovna začalo sněžit. Vločky dopadaly na mé zlaté vlasy a podle Reguluse jsem tak vypadala moc krásně. Aspoň to mi říkal v Bradavicích. Podle jeho bratra jsem v tu chvíli měla radši vytáhnout deštník, abych se neroztekla. A jsem si vzpomněla jen na tu slušnější verzi.

Mitch na to nestihl říct nic. Přesně v tu chvíli se to totiž seběhlo hrozně rychle.

Vstupovala jsem zrovna pod lampu, byla jsem tak dokonale vidět. Sníh se tak pěkně leskl, když nám zakryl i zvuk kroků tří lidí.

"Pozor!" zakřičel Mitch, já sotva stihla uhnout.

Minulo mě kouzlo zelené jako kravata mé bývalé koleje. Vyjekla jsem a sama vytáhla svoji hůlku. Připomnělo mi to jeden z těch filmů, co se mi pokoušel Mitch pustit. Prý by se mi to líbilo, jedna z postav se taky jmenovala Constance. Mělo to být cosi o mušketýrech a jejich tasení kordů. Přesně tak jsem si teď přišla.

"Hlavně žádnou zelenou," křikl na mě ještě Mitch. Nemusel to říkat dvakrát. Až příliš jednoduše jsem si zvykla na to, že tady se nezabíjí. Nemusela jsem si tak z duše dělat salát přelitý zálivkou viny.

Cosi ve mně ale chtělo vidět výsledek. Potřebovala jsem, abychom zvítězili. Mělo to tak být. Projednou měli vyhrát ti dobří. Poprvé jsem se těšila na to, že někoho hodí do jámy díky mně. Že už tam nebude padat můj přítel, ale můj cíl.

"Solidatur," mavla jsem líně k jednomu ze smrtijedů hůlkou, načež zamrzl na místě v kus ledu. Stál na zemi až příliš pevně, proto jsem ho trefila jako nic.

Viděla jsem, jak sebou zbývající dva smrtijedi trhli. Poznali mě. Věděli, proti komu stojí, a to se jim ani trochu nelíbilo. Kdysi jsem nebojovala, ale už jenom to, že jsem se vůbec kdy dostala do výběru pro smrtijedy, znamenalo dobrou schopnost.

Jeden z nich vyslal po Mitchovi kletbu, se kterou se musel vypořádat. Teď to bylo na mě.

Ušklíbla jsem se. "Vrátím vám to," pronesla jsem temně. Všechnu tu bolest, kterou jsem si prošla za jejich vlády nade mnou. Jistě by to byl Dolohov, možná Yaxley nebo Rowle. Tomu bych ihned zakroutila krkem. Bez zaváhání bych ho hodila do jámy tak, jak on hodil mě.

Uměla jsem pořádně jen pár věcí. Když jsem byla menší, dokonale jsem se dostala na místa, kam nikdo jiný nikdy nevkročil. Mohla jsem si tam dělat prakticky, co jsem chtěla. Tou druhou věcí byla dobrá paměť. Nikdy jsem nezapomněla na nic, co mi kdo udělal. To jsem ale mohla využít i v soubojích. Nikdy jsem totiž nezapomněla na kouzlo, jež na mě vyslal Severus Snape.