Rytmus krve

2. Čistokrevní také padnou

Z temnoty mě vytrhlo tichounké mumlání neznámých slov. Bývalo to tak vždycky. Regulus uměl snad všechno, jeho kouzla k něčemu byla, jeho OVCE se mohly vyvěsit na nástěnku někam do sálu domu rodiny Blackových. Ta moje ne. Já bych visela leda tak v oprátce za své činy. Tu by mi vystavěli bystrozoři.

"Žiješ ještě?" otázal se mě tiše.

"Už nějakou dobu ne," špitla jsem stejně tiše jako on.

"Carrol to schytal, je v jámě," pověděl mi okamžitě.

Až tohle mě donutilo vytrhnout se z letargie do reality. Prudce jsem se posadila, abych zjistila, že to měkké cosi pod mými zády bylo pohovkou v domě Reguluse.

"Cože to?" vyhrkla jsem zděšeně.

"Já vím, Connie, je to hrozné, já vím," začal, nejspíše očekával další vzlyky jako před pár dny v koupelně. Tehdy se mi znamení stejně nepodařilo odstranit, tak k čemu by vzlyky byly?

"To nemyslím," zavrtěla jsem hlavou. "Carrol byl prasák!"

Regulus si přitiskl prst na rty. Platilo tu rčení, že o mrtvých jen dobře, ale zrovna o takových bych dobrá slova hledala jen těžko.

"Ne, tohle nezamluvíš," vstala jsem a začala přecházet po místnosti. "kdyby tam tehdy nepřišel brácha, už dávno bych si chtěla vyříznout víc než znamení!" Po těchto slovech jsem si připlácla ruku na ústa. O některých věcech se stejně mluvit nemělo. Třeba o tom, o co jsem se pokoušela tehdy v koupelně.

"Myslím tím," pustila jsem se opět do řeči, "jak to mohl schytat, když Řád nezabíjí?" do očí se mi draly slzy. Že by ta holka někoho zabila? Nebo snad bratr mého nejlepšího přítele? Z téhle myšlenky mi bylo úzko jako snad nikdy dřív. Pomyšlení, že by i ti nejzásadovější z Řádu někdy zabili... Tohle byla ukázala toho, jak dělala válka z lidí zvířata.

"Connie, uklidni se!" zařval na mě.

Trhla jsem sebou. I on? I na něm už se ta zvěrstva podepisovala? Nikdy přece nekřičel, zvýšit hlas jsem ho slyšela jen dvakrát, a to hrál famfrpál.

"Promiň," začal se okamžitě omlouvat, ale já vrtěla hlavou. "Nechtěl jsem, to ta válka!"

"Jak se to stalo? Kletba? Nebo něco horšího?"

Regulus začal okamžitě popisovat, co našli, když přiběhli k nám. Tři těla, dvě živá, jedno je v jámě. "Carrol měl tržnou ránu na hlavě. Nejspíš ho omráčili a on spadnul na nějaký ostrý roh cihly. Byl mrtvý okamžitě, byla to hloupá náhoda," vykládal, já ale ustupovala od něj i od pohovky dál.

"Náhoda? Neexistují náhody, Regu!" vjela jsem si rukama do vlasů. Rozpustily se mi na ramena, blond prameny, které bych si stejně jako krev nejradši vyřízla. I ony byly rodovým dědictvím. "Tohle je válka, jen ty to stále nechápeš!" křičela jsem.

"Con..." mluvil zase tiše a uklidňujícím hlasem. Ruce zvedl trochu nad pas, celkově vypadal jako jeden z těch, kteří se mi pokusí vymluvit díru do hlavy a následně zmizí.

"Víš, co budou dělat na druhé straně dnes večer?" zeptala jsem se ho slabě. "Budou oplakávat padlé! Pozvednou hůlky za ty, kteří dnes zemřeli, budou vyprávět o jejich statečnosti a činech. Zařídí, aby nikdy nezůstali zapomenuti. A my?" teď už jsem šeptala. "A my hodíme své mrtvé do jámy, necháme je napospas osudu a řekneme, že to byla prostě náhoda, že to schytali," plakala jsem.

"Přestaň s tím," opět zněl naštvaně. "Někdy na tebe už nemám nervy, Connie! Myslíš, že mě to neštve? Myslíš, že nevidím, co s námi válka dělá? Myslíš, že to nevím?" rozhazoval ruce a už zase křičel.