Rytmus krve

10. Hůlky k nebi...

Neměla jsem ani ponětí, co dál. Stála jsem před sklepem, kde Marlene držela Reguluse, ale bála se zaklepat. Nechtěla jsem být tou, která jí oznámí tu zprávu. Do teď jsem si pamatoval tón jejího hlasu, když mi říkala, že tohle jsou její dvě nejlepší kamarádky.

"Počkej," ozval se na chodbě za mnou Sirius. Ani on nebyl zcela v pořádku. Jak by taky mohl?

"Chceš jí to říct sám?" doufala jsem.

"Chci ti jen říct, abys byla citlivá," mé naděje pohasly okamžitě.

Prudce jsem zaklepala. Slyšela jsem zevnitř kroky. Až pak se otevřely dveře. V nich stála Marlene. Usmívala se, vypadala překrásně. A já jí teď musela ublížit. Udělat to nejhorší.

"Marlene," zašeptala jsem tiše. Slyšela jsem, jak se Regulus ve tmě napřímil. Neviděla jsem na něj, ale o jeho přítomnosti bych věděla kdekoliv. Měl se tu vlastně docela dobře, ani nebyl svázaný, prakticky se tu schovával před válkou.

"Co je?" zasmála se nechápavě. Pobaveně. "Co se děje?" maličko zvážněla, když zahlédla i výraz Siriuse. "Vypadáte, jako když někdo umřel."

Usmála jsem se soucitně a zkroušeně. Aspoň jsem to slovo nemusela říkat. Přišla si na to sama.

"Kdo?" vyhrkla a oči se jí pomalu, jako by to nedokázaly pochopit, zalily slzami.

"Dorcas. Zemřela Emmelině v náručí," špitla jsem také s pláčem.

Marlene zalapala po dechu. "D-Dorcas?" dostala ze sebe tichounce.

"Je mi to moc líto, Mar..." vztáhla jsem k ní ruku, ale ona mi zavřela dveře před nosem. Zamkla zevnitř. Ještě jsem slyšela, jak znovu nevěřícně opakuje to jméno.

"Ty jsi tedy citlivá," oznámil mi Sirius.

Připojila jsem se k němu a vyšla schody zase nahoru do domu. Oba jsme instinktivně zamířili do zahrady.

"Copak jsem mohla jinak?" osušila jsem si slzu. Poslední, víc jsem jich neměla. "To jsem měla přijít a říct Ahoj, Marlene, právě ti umřela nejlepší kamarádka? Bylo by to dost citlivé?"

"Možná lepší než tohle nic neříkání," vyčetl mi. Seděli jsme už oba na našem místě. Najednou prostě bylo naše.

"Nevyznáš se v dívčích duších, Blacku," zavrtěla jsem hlavou.

"Tak proč jsem jich tolik dostal?" odsekl mi.

"Dostal jsi těla, ne duše," opravila jsem ho.

"Dorcas jsem nikdy nedostal," prohlásil rozhodně.

Mohla jsem se jen usmát. Nevěděla jsem, co říct. Nemělo cenu ho tišit, nebrečel. Možná ji neznal tak dobře, ale znali se dlouho. Já ji znala sotva tři týdny.

"Gideon bude zničený," oznámil mi po chvíli. Na Gideona jsem si vzpomínala. Zrzek a docela sympaťák. Stejně jako jeho bratr. Gideon a Dorcas to spolu prý táhli už od školy. Bylo mi ho líto. Bylo mi líto všech, kteří Dorcas znali.

"Zítra večer je poslední rozloučení. Jménem Dorcas bych byl rád, kdybys přišla," otočil se ještě ke mně, než se zvednul a se slovy, že za Gideonem zajde, mě opustil.

Poslední rozloučení, znělo to jako něco, co jsem ještě nezažila. My se s mrtvými neloučili. Jediné rozloučení jsem zažila s Malfoyem, kdy jsme si v noci nalili asi šedesát skleniček všeho možného, kohosi jsme oplakávali, ale já už si ráno nepamatovala koho. Předpokládala jsem, že tohle nemělo být ono poslední rozloučení.