Rytmus krve

15. Sbohem navždy

"Prvně jsem si myslela, že je to jen takový úlet," vypravovala jsem jednoho odpoledne Marlene. "Jenže tehdy v zahradě jsem to cítila taky. Byl to stejný rytmus," culila jsem se jako nikdy.

"A pak na ministerstvu?" vklouzla mi do řeči obratně a hladce.

"Byl tam malý prostor, cítila jsem..." rudla jsem nad svými vlastními slovy. "Měla jsem pocit, že to tam je. Brněly mě prsty," svěřila jsem jí jednu z nejcitlivějších informací.

"A přitom ti ještě stihlo srdce vyskočit ven?" vysmívala se mi.

"Já nevím, bolí mě myšlenka, že by to nebylo ono. Mám pocit," řekla jsem jako už dvacetkrát toho dne, "že bych nepřežila, kdybych se spálila znovu."

"Věř mi, že Mitch tě nespálí, na to je příliš velký suchar," odsekla mi. "A navíc," věnovala mi ten její typický úsměv, "zkrotila jsi oba Blackovy kluky. Co bys nezvládla McKinnona?"

Tahle poznámka mě rozesmála. Marlene mě každým dnem bavila víc a víc, už jenom svými poznámkami mě přiváděla na myšlenky, které jsem si nikdy předtím ani nepřipustila. Téhle holky bylo pro normální život škoda.

"Tak tys je taky zkrotila oba," připomněla jsem jí.

"To víš," pokrčila rameny. "Před Marlene neunikneš."

Málem jsem jí na pohovku vylila všechen čaj, který jsem měla v hrníčku. K našim hovorům prostě už patřil.

"Tak aspoň že Reg stihl zdrhnout," zasmála jsem se, protože už ráno odešel. Pak jsem se ale zadívala na hodiny a malinko svůj veselý tón přehodnotila.

"Kde vlastně je?"

Skousla jsem si ret. Věděla jsem. Tušila jsem. Jenže slib, který jsem mu dala, byl skoro svatý. Neměla bych říct, co dělá, slíbila jsem to. Hlavně ne Marlene. Ta to vědět nesměla.

"Nemám tušení," zapřela jsem svého kamaráda a ignorovala píchnutí v břiše. V té oblasti, která hlídala obavy.

Později v noci jsem ale všechno přehodnotila. Z šesté večerní se stalo osm, pak deset, půlnoc, dvě ráno a pak najednou zvonily zvony pětkrát. Marlene chodila obývákem a co chvíli začala nahlas tipovat, kde může Regulus být. Už jsem to nevydržela. Přítomnost Mitche mi pomohla vyhrknout ta slova.

"Šel zničit část Vy-víte-koho!"

Marlene se na místě zastavila a otočila ke mně výhružný pohled. "Cože šel?" připomněla mi najednou tu Marlene, která tlačila Siriusovi do zad podpatek a říkala, že je čas si promluvit.

"Slíbila jsem, že ti to neřeknu. Neměla jsi vědět, že to nemusí... Skončit dobře," připustila jsem si tu myšlenku, když mi došlo, že času měl na to Regulus dost.

"A ty si jen tak klidně řekneš, že to nemusí skončit dobře!" rozkřičela se na mě. "Kde je?"

Mlčela jsem.

"Tak kde je!" ječela jako smyslů zbavená.

"Nevím," špitla jsem tiše. Už mi to taky začalo docházet. Regulus říkal, že to zvládne, že je do rána zpátky. Jenže ráno bylo za rohem, možná ještě blíž, a on nikde. Co když se něco pokazilo?

"Nevíš nebo řekneš?" syčela jak zmije.

"Slíbila mu to, Mar," zastal se mě Mitchell.

Bolestně se na něj otočila. V očích se jí prvně zaleskly slzy. "I ty?" špitla. "Vypadni," dodala tiše. "Vypadněte oba!" zaječela na nás náhle.